8. 10. 2009

Hudební konzerva

S přibývajícím věkem zjišťuji stále více a více, že můj hudební vkus se dramaticky mění. I když "mění" není možná to správné slovo. "Zraje" bude lepší. Alespoň pro moje ego, protože naznačuje pozitivní kvalitativní posun.

Proto jsem se rozhodl, že si udělám takové menší cvičení. Vytvořím konzervu svého hudebního nazírání v podobě deseti nahrávek, které k dnešnímu datu považuji v mé hudební sbírce za klíčové.


Max Bruch: Koncert pro housle a orchestr č. 1 g moll, op. 26

První místo je jasné a nikým neohrožované. Geniální hudba v kongeniální interpretaci našeho nejlepšího houslisty Josefa Suka. Tohle cd miluji. Pouštím si ho ve chvílích nejtěžších, kdy vysoké tóny houslí mi provádí resekci těch částí mozku, které nejvíce bolí.

Obal připomíná spíše teleshoppingovou akci kupte si jedno cd s vážnou hudbou a my vám přidáme 10 dalších, jež se vyznačují neposlouchatelným a plochým zvukem. Opak je ale pravdou - nahrávka je technicky až nečekaně kvalitní.


Nahrávku z uvedeného alba jsem nenašel - tak alespoň ukázka v jiné interpretaci.

Nick Cave: No More Shall We Part

Nick Cave ani jeho melody boys (Grinderman, Bad seeds) nejsou žádní hudební mágové vyznačující se technickou brilancí a brizantním zvukem. Jde spíše o hudebníky srdcem než tělem, kteří techniku rádi vymění za překvapení, jak že to dneska vlastně zahrají.

Hudba stojí a padá na frontmanovi - jehož texty a charisma dělají z jeho písní pro mě nezapomenutelný zážitek. Zvláště, když se bolestně dotýkají témat, z nichž některá jsou mi bližší, než bych si sám přál.



Jako ukázku dávám píseň Hallelujah v živém provedení. Na začátku je krátký rozhovor s Nickem.

Nick Cave: Abattoir blues

Koncertní projekt, jehož jedinou chybou bylo, že minul naši republiku. Skladbu Breathless mám ve zvyku si pouštět vždy, když mě něco v práci extrémně nepotěší. Naštěstí se tahle skladba hned tak neoposlouchá.

U všech Cavových písní jsou slova extrémně důležitá. U skladby Breathless dvojnásobně doporučuji se do textu zaposlouchat - je to jedna z nejlibozvučnějších anglických básní, které znám.


Uchylný klip skladby Breathless byl z youtube stažen - tak nahrazuji neméně úchylnou performací. Nahrávka je ve studiovém aranžmá.

Wolfgang Amadeus Mozart: Requiem D-moll

Leonard Bernstein toto unikátní nastudování věnoval své zesnulé manželce - a věřte nevěřte, je to cítit z každého taktu. Nebo si to alespoň nalhávám.

Skladba je dnes trochu zprofanovaná - alespoň v Praze, kde se z ní stává "turistický" trhák, na který jsou lidé loveni prapodivnými existencemi v rádoby rokokových kostýmech. Nenechte se ale oklamat. Dejte ji šanci v co možná nejlepším provedení.

Nahrávka Deutsche Grammophon je technicky na výši i přes své relativní stáří.


Nenašel jsem originálni Bernsteinovo provedení - nicméně ukázka je z velmi zdařilého playlistu, ve kterém můžete najít kompletní skladbu.

Queen: Innuendo

Innuendo byla první nahrávka z jiného žánru než byla vážná hudba nebo folková dumka, již se dostalo té cti usídlit se v mé hudební sbírce. Mám na ní rád hudební pestrost (třeba hned v první skladbě), pěvecké charisma a samozřejmě závěrečnou píseň Show must go on.

Hodně mě na tomto cd mrzí velmi plytký mastering.


Za trochu sentimemntu netřeba se stydět.

Antoním Dvořák: Piano Quintet in A major, Op 81

Toto cd je jedním z připomínek mého temného já. Ukradl jsem ji. Až tak mě skladba pro poměrně atypické obsazení smyčcovým kvartetem a pianem zasáhla. Moji omluvou budiž snad jenom to, že jsem ji zcizil svému otci, což se lze snad nazvat dlouhodobou zápůjčkou. A pak že hudba může činit lidi lepšími.

Nahrávka je výborná. Interpretace na úrovni a o kvalitě skladby netřeba spekulovat.


Nahrávku s Kociánovým kvartetem jsem nenašel. Vůbec s touto skladbou je to na youtube složité - většina nalezených je technicky neposlouchatelná. Tohle je nejlepší, co jsem našel.

Zuzana Navarová: Barvy všecky

Z mého folkového období mi zbyly toliko dvě jistoty, ke kterým se vracím. Jablkoň a Zuzana Navarová. Její poslední cd Barvy všecky mám rád. Je velmi civilní, uměřené a na nic si nehraje.

Navíc mi vždy bude připomínat jak jsem nešťastně minul její poslední koncert, po kterém záhy zemřela.



Jan Dismas Zelenka: Magnificat in D

Baroko jako architektonický styl z duše nenávidím. O tom, jak barokem jsme v Praze dokázali zničit tolik krásných gotických prostor - jsem ochoten diskutovat dlouhé hodiny.

Naproti tomu miluji barokní hudbu. Jan Dismas Zelenka je pozapomenuty český skladatel vrcholného baroka, jež je dnes po zasluze pomalu objevován.



Dawid Bowie: Reality

Velké překvapení. Moje manželka mě vzala na koncert Davida Bowieho na Spartu. Dodnes si pamatuji dvě věci. Málem jsem se tam popral s jedním kuřákem, jež mi foukal kouř pod nos (nakonec si odsedl) a na neuvěřitelnou kvalitu jak zvukovou, tak hudební - pána, kterého jsem před tím vůbec neznal. Výborně nazvučená aréna, která se snad ani dobře nazvučit nedá. Technicky brilantní doprovodná kapela a jeden z nejlepších "rockových" pěveckých výkonů, jež jsem kdy slyšel. Když uvážíme, že Bowie právě při koncertě přecházel infarkt - klobouk dolů.

Ke zkoumání jeho nahrávek pak už byl jenom kousek. Reality mě oslovuje nejvíc. Zvuková pestrost, bezchybný pěvecky výkon a velmi zdařilé texty.


jakko ukazku jsem vybral moji nejoblíbenější skladbu z alba: Fall dogs bombs the moon


Prší déšť

Upřímně - lidovou hudbu nemusím. Ale co z ní dokáže vykřesat jazzový pianista Emil Viklický, cymbalistka Zuzana Lapčíková a houslista Jiří Pavlica je neskutečné. Imaginace interpretů je bezbřehá až se jeden diví, co všechno se dá v jednoduchých hudebních motivech najít za poklady.

BTW Nepodařilo se mi najít jakoukoliv ukázku z tohoto alba.

Žádné komentáře: