20. 6. 2009

Cesta do Japonska Ondřeje Velka 4/8: Jídlo, kometa a automobilismus

Ještě jedna zajímavost k japonskému jídlu. Jak jsem se zmiňoval o ovoci, které se u nás jmenovalo kakichurma a tady se jmenuje kaki. U nás bylo třeba ho nechat dozrát, až bylo nevábně přezrálé (a až se uvnitř změnilo v kaší a jedlo se lžičkou), teprve pak přestalo být trpké. Bylo mi divně, že tady se jí ještě krásně tuhé. Dá se ukusovat jako jablko. Důvod je, že k nám se z Kuby dovážely planě rostoucí. Tady je mají šlechtěná. Stejně tak Japonci vyšlechtili česnek, který má stejnou chuť, ale nesmrdí. (a ani člověk po ně nesmrdí). Na druhou stranu, co to je pak za česnek?

Kropenaté maso

Byl mi divný jeden druh masa. Takové kropenaté maso. Zcela pravidelně bílé tečky, oválky, nebo krátké proužky. Myslel jsem si, co to je za exotické maso. Nějaký klokan, nebo žirafa? Cena 500 až 1000Kč za kg tomu nasvědčovala. Zkusil jsem se jednou zeptat prodavačky, ale ta mi řekla, že je to hovězí!

Nedávno mi to bylo vysvětleno. Prý jsou to speciálně chované krávy, které strojky masírují, aby se jim tuk nemohl usazovat na jednom místě, ale pěkně pravidelně všude. Navíc je krmí pivem. Když se pak takové maso smaží, kapičky tuku se rozpustí a maso má zvláštně nadýchanou strukturu. Musím říci, že pokud mají Buddhisté s převtělováním pravdu a já bych se v nějakém dalším životě měl narodit jako kráva. Tak bych prosil pouze v Japonsku. Ta volná konzumace piva a masáže od rána do večera za to stojí.

Praní v Japonsku

Všichni mě přesvědčovali, že je nutnost si koupit pračku. Podařilo se mi odolat. V Japonsku jsou hojně rozšířené automaty na praní. Hodí se do pračky 200Y (asi 48Kč) a ona se zapne a vypere. V místě kam chodím na japonštinu jsou také takové automaty a tak vždy před poslední hodinou do pračky nasypu prádlo a když skončíme výuku, mám vypráno. Automatické pračky jsou zcela jiné. Plní se zásadně shora. Hlavní rozdíl spočívá v tom, že perou zásadně ve studené vodě. Japonské prací prášky jsou tomu uzpůsobeny a vyperou i tak dočista dočista. Jejich názvy o tom vypovídají, já používám značku “Attack“. Musí to být něco hodně agresivního, ale špína i v té studené vodě útoku neodolá.

Prací proces trvá asi půl hodiny. Asi dvacet minut pere a pak dvakrát vymáchá. Mezi tím vždy odstředí. Odstředění je velice intenzivní a prádlo je pak skoro suché. Samozřejmostí je použití sušičky. Zatím jí nepoužívám, mam raději když prádlo uschne na vzduchu. Nicméně v letním vlhkém období je to asi nutnost, to prádlo spíše na vzduchu vlhne, než schne. V obchodech na třicet takových praček připadne asi jedna taková, jakou používáme u nás. A taky stojí asi jako pět japonských. Žádná bublinková pračka se těm našim nevyrovná. Nicméně taková kombinace naše pračka a japonský prášek, to by snad pralo, že si to neumím ani představit.

Džidóhanbaiky

"Džidóhanbaiky“ je slovo, které ve mně vyvolává představu něčeho hanbatého. Opak je pravdou. Taková „Džidóhanbaika“ stojí skoro na každém rohu a to většinou nikdy ne sama, ale aspoň ve třech. Je to prodejní automat. Dá se takhle koupit pití v plechovkách, ale i v 2l láhvích. Polívka, nebo špagety, telefonní karta, nebo pět kilo rýže. Nakrmit se dá nejen mincemi, ale i papírovými penězi a vždy přesně vrátí. Než člověk získá důvěru tam strčit třeba 10000Y (2400Kč) chvíli trvá. Nicméně na japonské automaty je spolech. Já jim zatím důvěřuji asi tak na 1000Y, to je zhruba 240Kč. Takový automat nezůstane nijak nezdvořilý a vždy pěkné poděkuje. Ten hloupější aspoň na obrazovce, ty chytřejší i slovně.

Je vidět, že spoustu činností může už dnes stroj dělat stejně dobře jako člověk. Smutnou kapitolou jsou automaty na cigarety, které jsou též všudypřítomné. Vrchol je, že jsou i přímo ve škole a to ještě za speciální školní ceny. V Japonsku se vůbec moc kouří, i mezi mládeží. Běžné je, že se i kouří v televizi a tak ani nepotřebují nějaké reklamy.

Dalšími příbuzný jsou „Džidóšiharaiky“. Naše bankomaty na peníze. Rozdíl je, že japonské jsou, jak tušíte, zase chytřejší. Peníze lze nejen vybírat, ale také vkládat. Dokonce lze i převádět peníze na jiný účet. Naťukáte bankovní číslo a příjemce už je má na účtu. Japonci milují všechny automaty. Zaujal mě například automat na výuku tance. Vhodíte mince a na obrazovce vidíte, jak máte tančit. Navíc stojíte na šachovnici tři krát tři políčka. Přičemž ta se rozsvěcují, podle toho, kam mate dát nohu. Automat detekuje, jak vám to jde a podle toho uzpůsobuje rychlost.

Výtahy

Většina výtahů v Japonsku mluví. Nejdříve jsem myslel, že si někdy po ránu budu jezdit výtahem a trénovat číslovky. Ale když začaly mluvit dva hlasy současně, tak jsem se namíchl a začal dávat přednost výtahům, které vydrží byt zticha. Pro jeho nemluvnost jsem si vážil výtahu u nás ve škole, až do té doby, než jsem jednou zapomněl stisknout tlačítko. Hned se odněkud ozvala zdvořilá prosba, abych se rozhodl, kam chci jet.

Kometa

Nevím jestli to bylo i u nás, ale tady byla veliká událost, když se Země dostala kolem 17 listopadu do proudu částic letících za kometou. Spousta lidí spalo venku a pozorovali mezi půlnocí a čtvrtou hodinou oblohu. Vypadalo to, jako by padala jedna hvězda za druhou. Pro většinu Japonců a pro mě létalo nad Okinavou letadlo, aby jsme se mohli příjemně vyspat a podívat se na ty nejhezčí záběry v televizi. (Asi bych si pro větší romantiku natáhl budíka, ale předem jsem to nevěděl.)

Vrchol tomu však nasadily japonské aerolinky. Pořádaly speciální pozorovací lety. A tak vzlétala ta největší dálková letadla (více než poloprázdná, nemělo smysl nesedět u okýnka) a letěli proti směru otáčení země, aby jev mohli pozorovat, co nejdéle. Skoro všechna okénka však byla zakrytá a koukaly pouze digitální kamery. Japonci pak pozorovali vše pouze na displejích svých kamer. To už jsem to měl lepší v té televizi.

Občanka

Už jsem se dříve zmínil, že čtvrť kde bydlím „Fuchú“ je bohatá, oproti „Kóganei“ čtvrti kam chodím do školy. Tím, že máme na našem území několik obrovských podniků (a jedno vězení), máme pravidelný zdroj financi. Je to poprvé v životě, co jsem hrdý na svou občanku. Můžu si zajít do městské knihovny a půjčit si nejen knížku, desku, ale též videokazetu. A místo placení stačí ukázat svojí občanku. „Kógaňáci“ musí zaplatit za videokazetu asi 120Kč. A to tam nemají pár nějakých starých filmů, ale filmy, které jdou u nás teprve v kinech, jako třeba Den nezávislosti. Cizí filmy jsou s titulky. A i pro lidi, jako já, kteří nemají video ani přehrávač videodisků, žádný problém. Půjčí nám sluchátka a na film se podíváme přímo v knihovně. Zatím jsem ještě neměl čas, se na nějaký film podívat, ale určitě si to užiji.

Stejně tak funguje bazén, „Kógaňáci“ musí „solit“, nám stačí ukázat občanku. Oni musí kupovat na odpadky speciální pytlíky a kolky. My máme kontejnery zdarma. Oni mají rozbité silnice, my je máme dokonce barevné. Část pro chodce zeleně a křižovatky červeně, uprostřed v zemi ještě blikají zapuštěná světylka. Navíc na všech chodnících jsou speciální dlaždice pro slepce. Je jich několik druhů a mají vždy různý povrch. Před přechodem se změní na jeden typ, před schodem zase na jiný. Slepci se tak mohou velmi dobře pohybovat. Já to vnímám jako různé vibrace při jízdě na kole, (více jak padesát metrů pěšky nechodím). Musím říci, že jsem se už dost vypracoval a to co dokáže rozeznat slepec holí, dokážu já svou sedací partií taky. Možná se mám jak ty masírované krávy.

Když jsme se zmínil o těch občankách, mám tam taky otištěný prst. Japonci, kteří šli se mnou se strašně omlouvali, ať si nepřipadám, jako zločinec (stejně jsem si tak připadal). Teď jsem se dozvěděl, že otisky prstů budou od příštího roku zrušeny. Cizinci si moc stěžovali. Jistě tušíte že ne Češi, ale Američané.

Historky ze života

Ještě jedna hezká historka ze života. Na hodině japonštiny jsme měli všichni něco napsat o své zemi. Já i polský kolega jsme začali stejně tím, že náš stát se nachází ve středu Evropy. Pani učitelka nás nesměle přerušila, že si vždy myslela, že jsme východní Evropa. A tak jsme vysvětlovali, že Rakousko je více na východ, než Čechy, atd.

Nicméně po hodině jsme se tak trochu pustili do sebe. (Je přeci jasné, že střed nemůže být v Polsku, když je u nás.) Pak jsem si vzpomněl na prohlášení ve slovenském nacionalistické tisku před rozdělením republiky, že „Slovensko je půpkom sveta...“. Když jsem to řekl svému polskému kolegovi, začal se moc smát a pak mi to vysvětlil. Půpok v polštině znamená zadek (slušně řečeno). A tak jsme uzavřeli naší diskusi, že se sice nedokážeme shodnout na tom, kde má Evropa střed, ale aspoň víme, kde má Evropa prdel. Slovenský nárok nikdo nezpochybnil. (Všem bratrům Slovákům se předem omlouvám, může za to polština...)

Je tu také jeden nejmenovaný krajan, který se tak trochu bojí vrátit domů kvůli vojně. Je mu asi 28 a už se mu nechce jít v tom věku na vojnu. Protože před lety poslal odsud potvrzení o studiu na škole na vojenskou správu v angličtině, nebyla brána v potaz a bylo rozhodnuto, že mám být k odvodu přiveden policii. Shodou okolností v jeho bytě zrovna zaléval kytky tatínek. Když policii otevřel, tak ho popadli a žádné protesty nepomohli, odvedli ho na vojenskou správu, svlékli a až před komisí se mu podařilo vojáky přesvědčit, že je na vojnu přeci jen dost starý.

Automobilismus

Japonci milují veliká auta, lze odvodit vztah. Čím menší Japonec, tím větší auto. To je narušováno pouze anomáliemi, jako výjimečně velký Japonec, ještě větší auto. Pokud přeci jen v Tokiu uvidíte malé auto, tak z něj určitě vyleze nějaký americký hromotluk. To spolu s tím, že v Japonsku je málo místa, (kdo si chce koupit auto, musí doložit, že ho má kde parkovat a to nemůže být třeba chodník.)

Většinou žadoní, aby si člověk vystoupil předem, že musí zaparkovat tak blízko sousedního auta, že by spolujezdec už nevystoupil. Je to přirozeně hloupost, protože pak by zase nemohl nastoupit řidič toho vedlejšího auta. O svá auta se strašně bojí, aby se jim někde neodřela. Auta tu drahá nejsou, ale opravy moc. To platí ostatně i o jiných věcech. Levnější je časté koupit nové, než nechat opravit.

Starší auta jsou velice levná i ze studentského stipendia by nebyl problém si koupit třeba starší BMW.

Kromě toho, že mají problémy s parkováním, mají problémy i s jízdou přes semafor. Když je na přechodu zelená, je třeba počkat až přejede ještě jedno, nebo dvě auta. V noci se spousta řidičů vůbec neobtěžuje na červenou zastavit. A tak často profrčí těžký náklaďák plnou rychlostí, když mají chodci zelenou. Stejně tak často vjedou do křižovatky, aniž by mohli pokračovat a zablokují přechod. Semafory mají často místo před vjezdem u křižovatku u výjezdu z ní.

Je potřeba být v Tokiu opatrný. Zvláštní kapitolou je koupě benzínu, ten je tu stejně drahý, jako u nás. Tedy pro ně velice levný. Navíc v neděli jsou ještě veliké slevy. Japonci považují benzín za něco nečistého a tak neexistují u pump samoobsluhy. Samozřejmostí je že vám umyjí sklo. Co však u nás není. Když řidič potřebuje od pumpy vyjet, jeden vyběhne na ulici, zastaví provoz, aby se vám dobře vyjelo. Všichni ostatní vyběhnou také a klaní se vám a strašně mávají. Úplně dojemná scéna.

Jestli si pořídím kamínka na naftu, tak jedině proto abych mohl i já se svým kolem jezdit tankovat k pumpě.

Ondřej Velek

Žádné komentáře: