15. 2. 2009

Cesta do Japonska Ondřeje Velka 2/8

V pátek 23.října se slavilo založení naší republiky. Protože jednou z hlavních povinností zaměstnanců ambasád je účastnit se různých společenských událostí (a zároveň je zase pořádat pro ostatní), je potřeba v tom míti nějaký systém. A tak je zvykem, že hlavním svátkem je založení té které země.

Proto svátek který doma přecházíme skoro mlčky, se na našich zastupitelských úřadech stává hlavní událostí. A protože se sluší, aby v takový den na ambasádě zazněla také čeština, jsou kromě diplomatů cizích zemí pozváni i naši občané. V Tokiu stejně jako v Praze je čtvrť, kde je jedna ambasáda vedle druhé. Už v metru jsou cedulky, kterým východem ke které. Českou jsme nemohli najít, ačkoliv mazáci tvrdili, že před rokem tu určitě byla. Pak jsme si všimli, že jeden nápis je přelepen dvěma papírky, na jednom je malinkými písmenky Česká republika, na druhém Slovenská. Tak se v Japonsku vypořádali s naším rozdělením. Mimochodem, většina z těch Japonců, kteří už o naší republice někdy něco zaslechla, si vzpomene na Czechoslovakia. Pak většinou znají ještě i Havla. Mnohem méně pak české sklo, výjimečně české pivo. Budwaiser se tu prodává hodně, k naší škodě však ten americký. Pak se s nimi hádejte, že to je česká značka.

Budova naší ambasády připomíná velikostí menší obchodní dům. Snad poprvé v životě jsem si připadal jako občan nějaké světové velmoci. Určitě by však bylo škoda se vzdát takové velké stavby na krásném místě. Američané by po takové nabídce jistě hned skočili.

Taková událost začíná tím, že procházíte kolem pane velvyslance, on vás přivítá a potřesete si rukama. Pak bývá proslov a po něm pohoštění, což je hlavní důvod účasti některých osob. Byl jsem předem upozorněn, že v minulých letech se hlavně manželky japonských diplomatů na pohoštění vrhli, ještě než proslov skončil. Tak jsem ani nebyl překvapen, že pozvaní Japonci začali debužírovat, zatímco pan velvyslanec ještě vítal příchozí. Prý to je japonský zvyk, nejdříve se naprásknout a pak se teprve věnovat formalitám. Když tak o tom uvažuji, něco na tom bude. S plným žaludkem by člověk některé přednášky a schůze přestál mnohem lépe. Letos však žádný proslov nebyl a tak jsme se pomalu začali zapojovat i my ostýchavější. Dal jsem si svíčkovou se dvěma knedlíky (o knedlíky mezi Japonci zájem nebyl) a třetinku Plzně. Moc přejemné zpestření Japonského života. Přitom jsem se seznámil s několika příjemnými rodáky z Čech. Dokonce jsem si troufl vyrušit i našeho velvyslance pana Havlase. Je to moc sympatický člověk, profesor matematiky, absolvent mé mateřské Matematicko-fyzikální fakulty. Když to shrnu, moc příjemně strávený den. Škoda, že taková událost je jen jednou do roka.

Pokud bych měl rychle říci jeden z rozdílu mezi Japoncem a Evropanem (Američanem) tak mě napadá: „Pracujeme, abychom si mohli dobře žít. Oni žijí, aby mohli dobře pracovat.“ Tím nechci říci, že bych nerad pracoval, zatím jsem měl to štěstí, že jsem do práce chodil vždy rád a to často i v sobotu, či neděli. Nicméně jsem rád, že mohu bydlet v pěkném bytě, že si mohu jet odpočinout na příjemnou dovolenou. To však neplatí v Japonsku. Zatím, co jsem viděl japonské byty, tak to jsou místa, která slouží k tomu, aby se člověk mohl vyspat než půjde zase do práce. Smyslem člověka je jeho práce. Většinu života člověk prožije na pracovišti. Děti si začnou přivykat hned od první třídy, dokážete si představit, že by vašemu prvňáčku končila škola kolem čtvrté hodiny? Je to příprava na to, že z práce se bude vracet kolem půlnoci. Neznamená to celou dobu jen pracovat, jsou i různé večírky. Nicméně život se neprožije s rodinou, ale s kolegy v zaměstnání. To že děti vidí otce jen v neděli je zcela běžné. Jeden čínský student mě první den, kdy jsem ještě neměl svůj počítač pustil ke svému. Pletl jsem si levé a pravé tlačítko myši. To se mi stává u počítačů leváků, kteří mají tlačítka prohozená. Nicméně po chvíli mě došlo, že myš je po pravé straně počítače, což leváka vylučuje. Tak jsem se ho zeptal proč. Vysvětlil, že poslední rok tak dlouho seděl u počítače, až z klikání dostal zánět šlachy na prstu. Že by si někdo uklikal prst v Čechách jsem ještě neslyšel.

Má první hodina Aikido

Vzal jsem si s sebou do Japonska všechno možné, nicméně vzít si i kimono na cvičení mi přišlo jako nošení dříví do lesa. Prošel jsem už několik sportovních obchodů plných golfových holí a tenisových raket, ale kimono jsem ještě neviděl. Japonci milují sport. Tradiční japonské však musely uvolnit místo baseballu, tenisu, fotbalu. Mám však to štěstí, že u nás na škole existuje klub Aikido. Byl jsem se zatím jen podívat (kimona nemaje), jak cvičení vypadá. Především žádná rozcvička, v tom zvěsti nelhaly. Cvičilo asi dvacet lidí, osm s černým páskem. Třetina dívek. Styl přesně jako na ukázkách z Hombu Dojo. Dokonale precizní provedení, přitom krásně dynamické. Určitě ne podobné jak cvičí Tamura Sensei, nebo dokonce Nishio Sensei (tím nechci říci, že by si nezasloužili být mistry, nicméně mají svůj osobitý styl). Ikeda Sensei je už rozhodně blíže, nicméně naše „Vailantovské“ Aikido není vzdálenější. Pokud bych musel říci v čem se liší, tak mě napadá jediné. Francouzské Aikido má nádech lehkosti s jakou bojovali Francouzští šlechtici kordem. Toto Aikido jsou spíše pohyby medvídka, který ale dokáže být pěkně rychlý. Nicméně všechen ten rozdíl spočívá pouze v pocitu, techniky jsou skoro stejné. Asi dva s černým páskem cvičili dokonale, rozhodně bych je zařadil notný kus před sebe. Další dva se snažili byt rychlí, ale silně na úkor kvality. Ostatní něco uprostřed. Jaké bylo mé překvapení, když jsem se po konci hodiny zeptal na jejich stupně a zjistil jsem, že všichni mají stejný první dan. Ještě si budu muset své zařazení promyslet, (a možná se něco rozhodne i beze mne), nicméně to rozhodně není nějaká ostuda pro české Aikido, na druhou stranu musím přiznat, že existují lidé s nižším stupněm, kteří cvičí lépe.

Celé to trvalo asi dvě hodiny a já tam seděl první hodinu vzorně na kolenou, druhou hodinu stál bosý v zimě. Odměnou mi byl závěr, kdy se na mě sesypali jako děti a začali se zvědavě vyptávat (rukama-nohama). A hlavně jestli si přijdu zacvičit. Jedna dívka si dopisuje s českou kamarádkou a tak na mě vyzkoušela „Dobrý den“. Byla strašně šťastná, že to funguje. Pak jsem šel s asi pěti na teplou polívku do čínské restaurace, kde jsem se konečně zahřál. Byl to moc hezký den. Během těch dvou hodin jsem si všiml obrázku zakladatele Aikido pověšeného na stěně. Zcela stejný, jako máme v Praze. Ačkoliv jsem stál na druhé straně zeměkoule, on se na mě díval úplně stejně jako doma.

Každá země má slova, která lze jen těžko přeložit. Například Eskymáci mají asi padesát slov pro různé druhy sněhu. I Japonsko je země, kde mnohá slova se jen těžko překládají. Jedněmi z nich je „Sempai“ a „Kohai“. Ve slovníku najdete překlad jako senior a junior. Mnohem blíže je české „mazák“, a „ucho“. Nejde však o žádné buzerováni, či dokonce ubližování, jak by nás mohlo napadnout z českých poměrů. Je zcela přirozené, že začátečník „slouží“ pokročilejšímu. Nejdříve mě dost překvapilo, když pokročilejší cvičenci v hakamě jen prstem ukázali na začátečníky a ti hned poslušně přiběhli, aby si na nich mohli zkušenější kolegové vyzkoušet nějakou techniku. Žádné: „Prosím, mohl bych ...“. Na konci cvičení zase poslušně přiběhnou a skoro se poperou o to, kdo může složit staršímu cvičenci hakamu. Naopak pokročilejší pomáhají začátečníkům tím, že je opravují, pokud něco nedělají správně. Ostatně, naučit se skládat hakamu, dříve než ji člověk začne sám nosit, je také rozumné.

Žádné komentáře: