29. 12. 2008

Cesta do Japonska Ondřeje Velka 1/8

Zhruba kolem roku 2000, jsem s kamarádem fotografem Štěpánem Kovářem vedli webzine Photoart. Hlavnimi přispěvateli jsme byli my dva. Avšak sešlo se i několik dalších věrných autorů. jedním z nich byl můj další kamarád - Ondra Velek. Ten tehdy odjel na postgraduální studium do Japonska a nejen pro Photoart napsal velmi milý cestopis postgraduálního studenta po krásách i úskalí jedné velmi zajímavé kultury.

Tak jako každá daleká cesta začíná na nádraží, přístavu, nebo letišti i já jsem vyrazil do světa z našeho nově přestavěného letiště Ruzyně. První nástraha byla, jak se zbavit svého, nadměrnými kilogramy zatíženého kufru. Vychytrale jsem své druhé zavazadlo o velikosti přesně předepsaných rozměru, které se ještě muže vzít do kabiny (20*40*55cm), plné těžkých knih a broušené vázy pro pana profesora nechal schované u maminky, stejně tak ještě batůžek a zimní bundu. K odbavení jsem tedy dorazil nalehko, pouze s inkriminovaným kufrem. Když jsem ho postavil na váhu, vážil přesně 27,6Kg. Již dříve jsem na letišti testoval, kolik že mi budou nadváhy tolerovat. Odpověď byla, že 23 až 25, rozhodně to nesmí být třicet. Tedy slušná zahajovací pozice pro vyjednávání.

Štěstí mi však přálo a počítače mě nezklamali, ten jejich se totiž zasekl a ona neměla čas si všímat ničeho kolem, tedy ani mého kufru. Po skoro deseti minutách mě napůl ručně, napůl s pomocí počítače její kolegyně odbavila a můj těžký kufr vyrazil na dalekou cestu odděleně. Napadla mě i variant, že by ho mohli poslat omylem jiným letadlem, kdyby totiž dorazil později, musel by mi ho z letiště v Tokiu přivézt nějaký úslužný Japonec. Ne že bych tak moc chtěl vidět, jas se bude klanět a omlouvat, ale hlavně bych se s ním nemusel tahat já.

Lítal jsem od malička letadly často. Nejsem tedy žádný vzdušný cestovatel začátečník, vždy to však byly speciály ruské provenience s ruskými, nebo bulharskými piloty. Měl jsem tedy podrobně neštudováno, kterými letadly letím. První rozdíl byl, že nás čekal připraven denní tisk. Kromě spousty německého, několika anglických byla připravena i MF Dnes. Škoda jen, že Lufthansa i já máme oblíbené stejné tiskoviny. Tento výtisk jsem si na cestu zakoupil ještě před odletem. Příště si musím koupit Rudé Právo, to nebude snad oblíbené u žádné západní letecké společnosti. Když trochu skočím dopředu, ve Frankfurtu se zase Japonci vrhly na připravené japonské noviny. I tentokrát jsem odolal. Mám sice oblíbenou zábavu při jízdě v českém metru si otevřít obrovské japonské noviny a dělat, že si v nich čtu. V Japonku bych však žádné obdivné pohledy nevyvolal a navíc by si mohli myslet, že mluvím japonsky, což by se mi mohlo vymstít.

Na cestu z Prahy do Frankfurtu jsem měli přistaven menší Airbus. Dítko okázale spolupráce západoevropských států. Musím však říci, že žádné pohodlíčko tam není. Neprozřetelně jsem své přetěžké příruční zavazadlo přesných rozměrů zasunul podle návodu pod sedadlo člověka sedícího přede mnou. Problém je, že toto místo se krásně hodí i pro nohy. Všechna ta maškaráda na letištích s kontejnery pro vyzkoušení si velikosti zavazadla je nanic. Všichni profíci si zavazadlo nacpou do kontejneru nad hlavou, který má rozměry mnohem větší. Je tedy důležité nastupovat mezi prvními cestujícími. Výjimkou je 747 právem přezdívaná JumboJet. Ta má tyto prostory tak veliké, že pokud by mě tam nechali pohodlně se vyspat, určitě bych netrpěl klaustrofobii.

Ani letecké parametry nic moc, na takovém ruském Tupolevu 154 je při startu poznat, že to je upravený strategický bombardér. Naproti tomu Airbus si to šine vzhůru jen velmi pomalu. Jako jediná výhoda tedy zůstane jen nízká spotřeba, to ale cestující nepozná z ceny letenky, ale z letáčku v kabině. Informace, že dokáže přepravit 1kg nákladu na 1km s 273g kerosenu mě prostě nadchla. Navíc byl v letadle strašný hluk, sice mě nebolelo v uších při startu, ale během letu se mi ten monotónní zvuk dostal tak hluboko do hlavy, že jsem si musel nenápadně zacpat levé ucho (to blíže k motoru) prstem. Byl jsem šťastný, když jsme přistáli ve Frankfurtu a letadlo motory vyplo. Nicméně vysoký standart západních leteckých společností jsem nenašel ani zde. Dokonce se k nám ani nepřicucnul tunel, ale museli jsme pěkně po schůdkách a autobusem. Frankfurt není nic jiného než veliká ošklivá špinavá díra. Jediné podivující je množství letadel, která si musejí vzájemně dávat přednost, jako auta na české dálnici do Brna při uzavřeném jednom pruhu. Pohled na takových třicet Jumbojetů vedle sebe je však impozantní. Měl jsem čas asi devadesát minut a tak jsem si všechno projel, s vozíčkem na zavazadla. Kolem mě jezdili zaměstnanci letiště na kole, a ti asi movitější v malých elektrických autíčkách.

Čas mi rychle utekl a my začali nastupovat do našeho Jumba. I vevnitř je všechno obrovské. Širší je víc než náš obývák, a ten má úctyhodných šest metrů. Spousta místa na nohy, nad hlavou, všude. Ti Američané umějí dělat letadla. Místo nízké spotřeby raději létají o sto kilometrů v hodině rychleji. Ještě před startem nám rozdali sluchátka, polštářek, deku, džus a pytlík japonských bonbónu. Ostatně všechno je připravené pro pohodlí Japonců. Už při cestě z Prahy bylo hlášeni po němčině, angličtině, češtině také v japonštině. Ostatně Frankfurt je plný Japonců, létají nejen do Japonska, ale také do Ameriky i Afriky. Naše letadlo bylo zaplněné Japonci asi ze tří čtvrtin. Je tedy pochopitelné, že jsem vyfásnul vedle sebe mladou Japonku. Vím že je sestřička v nějaké milionové vesnici u Tokia, že má ráda japonskou muziku a to je asi vše. Jako většina Japonců neumí anglicky ani slovo. Vždycky se však místo odpovědi strašně rozchechtala a tak se s ní docela dobře konverzovalo. Brzy nám přinesli dobré teplé jídlo (přirozeně i s hůlkami), neustále nosili pití. Nejdříve jsem si dal skleničku červeného vína, k jídlu pak pivo. Pravda je, že varování o jiném účinku alkoholu ve výšce 13 000m na lidský organismus jsou pravdivá. Ačkoliv jsem se přirozeně neopil, zbytek cesty jsem pil jen pomerančový džus. Pil jsem ho neustále, ale na záchod jsem za více než jedenácti hodinový let musel jen jednou. Klimatizace v té výšce asi pořádně vysušuje.

Hned po startu jsem si posunul hodinky o sedm hodin kupředu a začal se přeorientovávat na japonský čas. Ostatně všechny palubní hodiny ukazují čas pouze cílové stanice a je to asi jedna z nejdůležitějších podmínek, jak rychle zvládnout časový posun. Asi po třech hodinách letu se zhaslo, slunce začalo zacházet dvakrát rychleji než normálně a my měli jít spát. Ostatně v Japonsku bylo po půlnoci, tedy nejvyšší čas. Zavřel jsem oči vydržel tak sedět asi dvě hodiny. Pokud se někomu podaří usnout má vyhráno a po asi pětihodinové noci si muže dovolit přílet do japonského rána. I když jsem neusnul, přeci jen jsem si trochu odpočal, protože další tři hodiny jsem je nedokázal už ani zavřít na delší dobu. Výhodou bylo, že tak po třičtvrtě-hodinkách obcházejí stevardi mlčky letadlo a nespáčům nabízejí pití a čokoládové tyčinky.

Ucucáváním džůsu jsem přečkal zbytek noci. Ráno (podle našeho času s příchodem noci) nás vzbudili. Další výhodou Jumba je spousta záchodů. Ačkoliv jsme si skoro všichni vyčistily zuby, polovička z nás se oholila, děvčata zase navoněla, žádné fronty u záchodů to nevyvolalo. Další zkušenost, člověk si nemusí brát do kabiny pěnu na holení. Možná v jedné z mnoha lahví byla i zubní pasta, ale tu jsem si ke kartáčku přibalil. Letí se přes Helsinky, pak ještě trochu více na sever, přiblíží se k severnímu pólu a pak na jih. Do Japonska se tedy nelétá na východ, ale na sever. Celou cestu bylo oblačno, takže zem byla vidět je mezerami v mracích. Moc hezké bylo vidět ledovce plavoucí v moři. Stejně jako bezpočet malých ostrůvku na sever od Helsinek. Japonsko bylo vidět až několik minut před přistáním. Krajina je hodně odlišná. V těch několika minutách mě nejvíce zaujaly časté rybníčky, vždy tvarované do zvláštních složitých tvarů. Obklopené krásnou zelení. Zatím jsem je viděl jen z letadla, takže nevím jestli jsou to obrovské zahrady, nebo něco jiného. Nic mě jinak nenapadá, ale během tří minut letu jsem jich viděl asi deset. Že by mohly v tak přelidnaté zemi mít tolik krásných zahrad se mi nechce uvěřit.

Když jsme přistáli, letiště mi silně připomínalo Frankfurt. Jeden Boeing 747 se vyhýbá druhému. Že se člověk ocitl v jiném světě však člověku připomínají exotické emblémy na letadlech. Jedna Lufthansa, jedno KLM, ale deset čínských Boeingů, osm korejských, padesát japonských. Jsou to samá JumboJet. Asie je lidnatá oblast, když už se někam letí, tam aspoň pětset lidí, jinak by to nestálo za to. Taková perlička z českých novin. Toto nové letiště Narita má pouze jednu startovací a přistávací dráhu. V plánech jich je více, ale v rychlosti s jakou se lze pustit do nějaké práce jen v Japonsku zapomněli, že všechny potřebné pozemky ještě nevykoupily. Možná je také nenapadlo, že nějaký Japonec by mohl neuposlechnout národních zájmů a pozemky neprodat. A tak se stalo, ze skupinka farmářů považovala za mnohem důležitější rýžová políčka. Své pozemky bránily vlastními těly před buldozery. Stalý se hrdiny bojujícími za tradiční hodnoty až se k nim začali přidávat další lidé z měst a držet hlídky s nimi. Dnes už velká část těchto farmářů neodolala obrovským nabízeným sumám a pozemek prodala, nicméně hlavní aktér bez kterého další přistávací dráha být nemůže vytrval a neprodal. Dnes za ním už jen jezdí jednou týdně úředníci z města. Zeptají se, jak se má, jestli si to nerozmyslí. Jsou to vlastně už dobří přátelí za ta léta.

Že jím ta dráha chybí jsem poznal i z toho, že ještě než jsme z ní sjeli, už na tu samou dosedalo další letadlo. Jakmile jsme vstoupili do přistávací haly hned byl proti Frankfurtu vidět rozdíl. Narita je krásné, čisťounké letiště. Všude koberce, krásné orchideje. Nastoupili jsme do roztomilého vláčku a ten nás odvezl do centra letiště. Ještě než jsme vystoupili nám stačil v několika jazycích poděkoval. V Japonsku jsou zdvořilé i stroje. Frontu u imigračních úředníku kazí jen skupinky Rusů, když se snaží předbíhat. Do pasu jsem dostal velké razítko, další potřebné papírky mi do pasu přicvakli. Aspoň je neztratím, jak se to stává některým našincům v Americe.

Mým prvním úkolem bylo zavolat mému panu profesorovi. U jednoho stánku s novinami měli u pokladny něco, co připomínalo telefonní karty. Zkusil jsem na něj rovnou: ¨Please, do you have a telephone card?¨ Když jsem mu to asi pětkrát zopakoval v různých obměnách aby se chytnul. Poslal mě posuňky ke skupince telefonních automatů. Mé námitky, že nemám kartu odmítl. Ještě chvilku poté jsem viděl, jak své kolegyni vysvětluje, jak jsou ti cizinci hloupí, že nepoznají telefon na deset metrů a hrozně se smáli. Vyrazil jsme na druhou stranu a letiště, kde byl stejný typ obchodu. Teď už jsem začal opatrněji, nejdřív jestli umí anglicky. Řekla ano a nelhala. Měla však jen jeden druh karty, ke kterému bylo pět stránek s návodem na použití. To mě trochu vyděsilo. Když mi nabídla, i návod v angličtině, kartu jsem koupil.

Usednul na lavičku a začal ho studovat. Princip je ten, že zavoláte na bezplatné číslo, vyťukáte kód z karty a nakonec volané číslo. Vyrazil jsem ke skupince automatu. Obrovský displej na telefonu, za který by se nestyděl ani menší notebook byl plný klikyháků. Všechny mé pokusy však končily stejně. Musel jsem zavěsit a na displeji se objevila panenka, která se mi uklonila a poděkovala. Usedl jsem na lavičku a začal znovu studium návodu. Pak mě ale napadlo, že Japonci milují automaty. Začal jsem je zkoumat a jeden opravdu prodával karty. Tak jsem získal přesně tu kartu, kterou jsem viděl v prvním obchodě. Ta již fungovala, jako karty v Čechách a já se dovolal.

Druhý můj úkol byl dojet vlakem z letiště blíže ke škole. V pokladně jsem zakoupil lístky a i s kufry na vozítku vyrazil k eskalátoru. U něj mi roztomilá Japonka v bílých rukavičkách dala rychloškolení, jak jezdit s vozíčkem na eskalátoru a já mohl sjet do podzemí, kde jezdí vlaky. Je to něco mezi metrem a vlakem. Chvíli to jede v podzemí, chvíli na povrchu, párkrát to pofrčí vysoko na ocelových pilotech středem mrakodrapu. Japonské vlaky jsou všeobecně známe svou přesností i já jsem hned pochopil, že se na to mohu spolehnout a ani mě nenapadlo na stoupit do vlaku, který měl jet v 9:47, když přijel 9:45. Za dvě minuty tu ten můj opravdu byl. Protože na vlaku vždycky nejsou údaje i v latince, je orientování se podle času příjezdu velmi užitečné. Ve vlaku vidíte na displeji, kde právě jedete, na jiném se promítají zprávy. Uličkou jezdí Japonka s občerstvením. Před výstupem vám příjemný hlas opět poděkuje. Ostatní vlaky jsou vybavené uvnitř asi jako naše metro.

Co však zůstává je přesnost, s jakou jezdí. Po jedné trati jezdí různé linky. Navíc i po zcela stejné trase jezdí normální, expres a superexpres, který staví jen někde. Cesta z letiště Narita Expresem a pak normálním metrem mi trvala asi tři hodiny. Tokio je prostě veliké město. Když jsem uháněl z letiště metrem stokilometrovou rychlostí, vzpomněl jsem si, jak jsem se před týdnem krokem loudal čtyři hodiny Eurocity expresem z Brna do Prahy po našem modernizovaném koridoru. Na stanici mě už vyzvedli tři studenti mého pana profesora a dovedli do školy.

Tokyo University of Agriculture

Japonská škola, kde jsem se jmenuje Tokyo University of Agriculture and Technology. Je rozdělená na dvě fakulty. Techniku, kde jsou kromě počítačových nadšenců také chemici a strojaři. Druhá je zemědělská, je starší a je obklopena školními skleníky, zahradou, lesem, ale také tam chovají dva koně a několik slepic. Lépe jsem zatím poznal fakultu naší. Skládá se z několika šestipatrových budov. Místnosti naší katedry jsou plné počítačů, počítačových doplňků a zbytek zabírají knihy o počítačích. Kromě toho je v každé z nich umyvadlo, lednička, mikrovlnka a elektrická konev na vaření čaje.

V každé místnosti je pracoviště pro zhruba osm studentu. Hned druhý den mi přidělili počítač, je to Pentium 200, RAM48Mb. Moc se mi omlouvali, že je to starší počítač a ať si řeknu, jaký potřebuji, jestli chci jeden na Windows a druhý na Linux, že není problém. Oddělení mého pana profesora spolupracuje s Hitachi a Fujicu, ačkoliv se jedná o státní univerzitu, kde bývá vybavení mnohem chudší než na privátních školách, není problém cokoliv získat. Fungují zde silné vazby, kdy bohaté společnosti silně dotují okolní školy za to očekávají absolutní loajalitu.

Univerzita dodává nové nápady a podílí se na firemním výzkumu, stejně tak dodává nové zaměstnance. Zde není ani problém, aby si mohli studenti zaletět na konferenci do Toronta, nebo Vídně. Je to možná jeden z důvodů, proč Japonsko jde tak rychle kupředu ve vývoji nových technologii. Máte-li dobrý nápad, není problém sehnat peníze! Stejná loajalita vůči velkým podnikům funguje i u obyvatel čtvrtě, kde podnik sídlí. Tak například čtvrť Fučů, kde sídlí zemědělská fakulta je mnohem bohatší než Kóganei, kde stojí technika. Znamená to, že jim odpadky odváží každý den, místo třikrát týdně. Mají více hříští, atd. Lidi zase volí ve volbách toho, koho chce fabrika a ten zvolený poslanec zase hájí zájmy továrny. Začarovaný kruh, kdy nejde o jednotlivce, ale o kolektiv. Japonsko je socialistická země více, než si dokážeme představit. Ale senzačně fungující!

Hanko je takové malé razítko, které používají místo podpisu. Pokud ho nemáte nejste svéprávný. Doufám, že mi ho vyrobí rychle, protože bez něj nemám šanci dostat stipendium, založit si účet v bance, prostě nic. Dost jsem se kvůli tomu rozčiloval, že jsem přeci cizinec, ale podpis tady nikomu nestačí. Nemáš hanko, úředně neexistuješ!

Japonské ovoce a zelenina jsou zcela odlišné. Jednak jsou tu druhy, které Evropan neviděl, ale nejvíc mě zaujali ty, co znám. Cibule velikosti menšího melounu, všechny zcela stejně velké. Stejně tak jablka. Nebo krychlová rajčata, které se lépe vejdou do ledničky. (Zase to socialistické: „Poručíme větru, dešti“) Může zato jednak chemie, jednak obrovské prostředky jdoucí do šlechtění nových odrůd. I to je ukázka fungující spolupráce škol a průmyslu. Cena elektroniky, elektrospotřebičů je nepatrně nižší než u nás. Pokud ještě uvažujete v relacích jejich platu, pak je levnější skoro všechno. Platí tu zcela jiné relace. Považují za samozřejmé, ze si i na tuto dobu musím koupit ledničku, pračku. Začínám tomu pomalu věřit. Cena malé automatické pračky (bublinkové) je as 5000Kč. Pokud se to snad na půl roku používání může zdát i tak hodně, tak nechtějte vědět kolik stojí bydlení.

Už mám pronajatých svých šest tatamy i s WC, koupelnou a kuchyňkou. V Japonsku je bydlení drahé, ale zase je volných bytů hodně. Shánění začíná návštěvou „Fodósanja“ -taková malá realitní kancelář. Jsou na každém druhém rohu. Naloží vás do auta a ukážou vám tak dva byty. Já jsem byl asi v deseti bytech a vybral jsem si přesně ten první. Myslím, že je uvnitř docela roztomilý, ještě smrdí novými tatami. Okolí je bohužel jako bulharské sídliště, kromě samotného centra, kde se skoro vůbec nebydlí, jsou všechny čtvrtě plné dvou až čtyřpatrových domů, nalepených těsně na sobě. Jeden čínský student mi prozradil, že se Japonci bojí bydlet ve vysokých domech od doby, kdy větší zemětřesení ukázalo, že ty jejich slavné odolné mrakodrapy vlastně odolné nejsou.

Můj měsíční nájem je kolem 13000Kč. Přitom bylo třeba zaplatit ještě tři dopředu, přičemž jen jeden z nich je vratný, pokud nic nepoškodíte. Teď asi tušíte, že v těchto relacích je taková automatická pračka opravdu hodně levná. Přirozeně, že to dost narušilo můj rozpočet „budget na Q4“. Pan profesor mi musel něco půjčit, než dostanu stipendium.

Napsal: Ondřej Velek

Žádné komentáře: