25. 9. 2008

Světáci na tatami

Zpocené tváře, koncentrace a upřený pohled probíjející se protivníkovým čelem rychlostí sbíječky vrnící v rukou zdatného stachanovce. Pak rychlá série, lidským okem takřka nepostřehnutelných, pohybů a padouch za zvuku praskajících kostí a zurčivého kolotání mnohočetně přerušeného krevního oběhu klesá v prach arény. Pak následuje jen úlevné oddechnutí a závěrečné titulky, ve kterých se blýskají jména hvězd akčních velkofilmů.

Zatímco ženská část publika jihne nad romantickým poselstvím shlédnutého dramatu, tak v mužské části diváctva se probudí klukovská touha po dobrodružstvích. "Být tak nejvyšším zasvěcencem školy kung-fu: Rozkvetlého švestkového kvítečku. To by bylo NĚCO. To by se to žádalo o přidání platu. A jak že ono to vlastně bylo? Prudký výkop vedený vysoko nad hlavu a…" A pak jen houkání sanitky a bolest v tříslech signalizují, že něco není úplně v pořádku. Je totiž třeba uchopit celou situaci z druhého konce - vypravit se za odborníky.

Avšak i ostřílený světák kalibru našich pravidelných čtenářů se v neznámém prostředí, kde žíněnce se říká tatami a tělocvičně dojo, může cítit lehce nesvůj. Celkový pocit nejistoty pak mohou umocňovat kolem se míhající podivně oděné postavy pokročilejších cvičenců. Také svérázná kantiléna neznámých výkřiků podbarvená rytmickým dusotem dopadajících těl mysli na klidu nepřidá. Těmto nepříjemným pocitům však lze poměrně snadno předejít lehkou "předstartovní" teoretickou přípravou.

Existují v zásadě dva základní směry studia bojových umění. Prvním z nich je přístup sportovní. Typickými představiteli jsou sportovní karate a sportovní judo. Adepti těchto bojových umění jsou většinou ambiciózní a povahy soutěživé. Proto kompletně podřizují trénink sportovním cílům.

Ovšem člověk s duší světoběžníka je většinou povahy klidné a jeho zkušenosti a rozhled ho oprostí od neustálého soupeření a dokazování si kdo je na světě "nejkrásnější a nejšikovnější". Proto si pravděpodobně zvolí klidnější a v zásadě i tradičnější formu studia bojových umění. Charakteristickými reprezentanty tohoto směru studia je kupříkladu Aikido a Tai-Chi.

Po tomto úvodním dilematu, které každý musí uvážit dle svého naturelu, přichází krok neméně důležitý - výběr školy. Po roce 1989 se u nás objevila celá řada škol bojových umění - a to od velice tristních pokusů vydělat na vzrůstajícím zájmu něco peněz až po vysoce kvalitní oddíly, které nezřídka vedli mistři z cizích zemí (Francie, Švýcarsko, Čína, Japonsko atd.). Dnes, po téměř deseti letech, se situace na trhu škol bojových umění ustálila. Ti nejopovážlivější neumětelové své podnikání byli nuceni pověsit na hřebík, a tak možnost natrefení na nějaký vysloveně slabý oddíl je dnes minimální. I když jistá dávka obezřetnosti je nezbytná i dnes.

Nejlepším způsobem, jak si vybrat to pravé dojo, je po troše teoretického pídění sbalit tepláky do ranečku, sebrat odvahu, umýt si nohy (na tatami se vstupuje zásadně bosky) a jít si na trénink zacvičit. Ve většině škol je několik prvních tréninků zdarma, takže se není třeba obávat nějaké zbytečné investice.

Na trénink, alespoň ten první, je velmi vhodné přijít včas. To znamená dorazit do doja alespoň o deset minut dříve, aby bylo možno beze stresu vypátrat šatnu a převléci se do cvičebního před začátkem vlastního tréninku. Jako cvičební úbor do začátku dobře poslouží například tepláky. Ovšem s dlouhými nohavicemi a nejlépe i s dlouhým rukávem. Pokud ve cvičení naleznete zalíbení, je velmi praktické pořídit si po čase vhodnější cvičební úbor, kterým je, například u bojových umění pocházejících z Japonska, kimono.

Nyní konečně může přijít ona toužebně očekávaná chvíle: pěstěná nožka světáka která dusala prach Karákoramské pouště a vychutnávala chlad mramorové podlahy největších světových kasin může poprvé vstoupit na tatami. Trocha nejistoty je na místě i u světáka, neboť valná část tréninku je provázena určitými rituály, které začátečník nemůže znát. Navíc se často v každé škole maličko odlišují. Přesto lze vypozorovat několik společných rysů.

Každý trénink začíná nástupem. Cvičenci se posadí do jedné řady na paty (tomuto "posezu" se japonsky říká seiza) na tatami a úklonou vzdají hold nejprve zakladateli toho kterého bojového umění a posléze stejnou úklonou pozdraví učitele. Není na tom nic složitého, jen je třeba si pamatovat, že v řadě se sedí podle určitého pravidla. Zcela vpravo mají vyhrazené místo nejpokročilejší žáci (většinou je lze identifikovat podle černých pásků, jimiž mají přepásáno kimono). Logicky pak zcela vlevo sedí úplní začátečníci. Tam bude pro tentokrát i vaše místo. Na závěr celé lekce, se celý postup zopakuje.

V průběhu vlastního tréninku je jen třeba se držet pokynů učitele a uvědomit si, že je naprosto normální na prvních hodinách se cítit zmateně a v podstatě ničemu nerozumět. Studium bojových umění není nic snadného a chce to trochu trpělivosti. Dobrou cestou jak ze zmatku prvních lekcí ven, je napodobování pokročilejších cvičenců.

Po zdárném ukončení cvičební lekce však trénink nekončí. Je ho třeba patřičně rozebrat a zhodnotit. Většinou se tak děje nad sklenicí nějakého chutného iontového nápoje (ve většině případů se používá pivo) v některém z blízkých výčepů. Proto je třeba počítat s tím, že se někdy (především v pátek) může trénink bojových umění řádně protáhnout. Bojová umění se zkrátka cvičí především pro radost. A pokud ze svého cvičení radost mít budete, jste u cíle: "Našli jste si to SVOJE dojo."

Slovníček pojmů

  • tatami - žíněnka
  • dojo - tělocvična
  • kukačka - v podstatě milá osůbka, která dochází na tréninky jen kvůli kontaktu se svými přáteli. Zatímco potréninková posezení u půllitru lahodného moku navštěvuje s železnou pravidelností, na žíněnku vstupuje nohou nejistou a jen velice zřídka. sensei - mistr, učitel
  • sempai - pokročilý žák, tzv. mazák
  • kohei - začátečník, tzv. ucho
  • dó gi - cvičební úbor

Žádné komentáře: