8. 9. 2008

Ráno

Nebo spíše o trochu později, neboť budík již drahnou dobu leží v zapomenutém rohu pokoje zabalen v pavučinový háv. Polední slunce se jen ztěžka probíjí skrze těžké závěsy. Tělo se jen neposlušně probouzí v explozi bolesti po vyčerpávající noci prožité v roli lapeného hmyzu v pavučině. První nejisté krůčky odnesou polobdící schránu notně znaveného ducha na toaletu a do kuchyně. Následuje první dotyk s všední realitou. Druhá a zásadnější návštěva toalety.

Nejsme Armáda spásy. Miloš Zeman, 28.9.1998, Lidové Noviny

Povznášející pocit božské úlevy se mísí s nezapomenutelným aroma, jež dokáže společně s vůní čerstvé tiskové černi vytvořit onen první a nezapomenutelný dotyk nového dne s médii. Opravdový obsah denního tisku tak úplně není v tuto chvíli podstatný. Avšak první seznamovací krok s uměle vytvořeným, ale o to paradoxně skutečnějším, světem byl učiněn.

A hupky do práce. Kávička, loupáček a dvě hodinky absolutního klídku, věnovaného důkladnému studiu Lidovek a MF Dnes. Denní stres pak dá zakusit nečekanému hladu po hodnotných informacích, takže dezorientované tělo i mysl se mátožně propadá v extatických třas v představě večerních, bezuzdných hodů. Večer začíná trochu chaoticky. Ono sledovat paralelně hlavní zpravodajství dvou televizních společností chce přeci jenom trochu cviku. Ale výsledek jistě stojí za to. Člověk nepřijde ani o válečné zpravodajství z Absurdistánu, ani o taťkovsky železné hudrování.

Roztřesený záběr na laškovně dovádějící veverušky ukončuje hektický předkrm a po maličkém vydechnutí se může bez skrupulí servírovat hlavní chod.

Kdo ze všech přítomných není vůbec, ale ani trochu čůrák? F. Fuka, 26.9.1998 http://www.mageo.cz, auditorium Score vs. Level vs. Gamestar

Internet. Jaká to lahodná krmě strádajícího ducha. Nejprve letmý pohled do obvyklých informačních kanálů, a pak již finální, a také fatální, odskok do nejrůznějších auditorií a IRC chatů.

Emotivně laděné rozhovory s neexistujícími identitami, hádky s neznámými lidmi. Kýble špíny i sexuálně laděných poznámek. Egomaniacké sklony a zvrhlá, podvědomá touha většiny účastníků chovat se jako debil. Hladina adrenalinu stoupá, tep buší ve spáncích. Vysněný, neexistující svět si vybírá svoji daň.

Spaste naše duše. ABC, 5/35

Jeden by si mohl myslet, že mediální pařáty vás mohou dostihnout i v tom úplně nejzapadlejším koutku světa a vymačkat z vás poslední kapku soudnosti. Ale pak se vám podaří útěk z jejich iluzorního světa. Třeba jen pár set kilometrů na východ od našich hranic se nachází svět, jež je na první pohled mediálně panenskou krajinou. Televize jde chytnout jen za pomoci satelitní antény a dekodéru, což je věc, o jejíž existenci většina starousedlíků ani neví. Noviny jsou k dostání jen několik málo měsíců v létě. Člověk by řekl: „Ráj.“

Je zde možno oddávat se dumám. Procházet se v klidu pod věčně zamračenou oblohou. Nohy samy intuitivně sledují cestičku připomínající slatiny lemované borůvčím, mezi kterým občas vypučí smutný stonek bez květu dvojramenného pravoslavného kříže. Podvečerní vánek pak kromě schlazení rozpáleného čela přináší i nezdárně laškovnou a osvobozující myšlenku – O světě bez médií. Technokraticky stvořený svět zpravodajství, novin a internetu se zdá být jen nepotřebnou, mýdlovou bublinou. Iluzí.

Cestou zpět již zcela zmatený mozek rozvíjí spleť Bachovských představ, která že z iluzí vnímání světa je ta správnější. Ta mediální nebo ta, již vnímáme za pomoci svých nedokonalých čivů?

Zpátky v civilizaci. Tedy spíše po kolena v bahně na návsi pozapomenuté podhorské vísky. Dojetí. Slza. Jak jen musí být lidé v tomto mediálně čistém světě šťastní! Avšak časem se dostavuje splynutí s rytmem života místních. A s ním možná i prozření. Člověk bez iluze mediálního světa prostě nemůže existovat. Jen se forma této iluze mění v závislosti na technologickém pokroku. Tam kde se v technicky vyspělém světě přebíjejí noviny, televize a internet, tam v opuštěných podhorských vesničkách nastupuje fenomén Valerije Ivánovny Stěpánovny. Ne to není jméno světoznámé ruské kulturní antropoložky, ale babky v šátku nahrazující ranní noviny, večerní zprávy a neméně skvěle i noční internetovské hádky a urážení. Člověk nejenom že bez médií neumí žít, ale ducha mediálního světa si nosí v sobě. A toho se ho jen tak nezbavíme.

Všichni jsme čůráci. Petr Chlumský, Score 59

Žádné komentáře: