Že na člověka čeká nějaká zrada, začne člověk tušit někdy začátkem listopadu. V obchodech se začne objevovat vánoční výzdoba, začnou vyhrávat vánoční koledy a zákazníky lákat vánoční slevy. Přitom pokud se den vyvede, teploměr ukazuje až kolem 25oC. Člověk si říká, co to ti Japonci v létě vyvádí! Ale do podvědomí se začne vkrádat myšlenka, že vnitřní hodiny (nebo spíše kalendář) zde nemusí zrovna nejlépe fungovat.
První dva prosincové týdny jsou spolu s obdobím, kdy kvetou sakury ty nejkrásnější. Stromy začnou měnit barvu listů od všech možných odstínu žluté a oranžové až po sytě rudou. Byly jsme tou dobou na školním výletě v Kamakuře se podívat na 11,4 metru vysokého a 850 tun těžkého „Daibucu“ - Velkého Budhu. V zahradě kolem byl tak krásný japonsky javor s temně rudými listy, že pokud bych měl poslední poličko filmu ve svém fotoaparátu, Daibucu by měl prostě smůlu a vznikla by další kýčovitě-krásná pohlednice. Mimochodem blahosklonný Budha by se na mě za to jistě nezlobil, s klidem hodným své velikosti, nechává zvědavé návštěvníky vstoupit do svého břicha, aby si šáhli na sluncem rozpálenou bronzovou polovinu jeho těla. Tento masiv kovu uvnitř hřeje, jako rozpálená kamna. Oproti druhé polovině, která je ve stínu a je ledově studená. V parku kolem si hrají veverky, které jistě už dávno nepatří mezi divoká zvířátka. Lidé jim kupují ve stáncích oříšky a veverky si je berou z natažené dlaně.
Pak jsem se šel podívat na pláž. Poprvé jsem viděl japonské moře. Každý námořník vám potvrdí, že každé moře má jinou barvu. Středozemní moře průhlednou, tyrkysově modrou, černé moře slaně tmavě modrou až dočerna. Japonské moře je takové zkaleně zelené, ale ještě se známe příliš málo, abych mu zcela porozuměl. Na písčitě pláži jsem se díval na veliké mořské racky a otužilé prosincové surfaře. No, úplná předvánoční idylka.
Nicméně příjemné jsou ty koledy a výzdoba. Ačkoliv jsou americky slabomyslné a kýčovité (zpívající stromečky, atd.), člověk to v Japonsku vnímá s mnohem větším porozuměním. Mimochodem, já veliký odpůrce úpadkového amerického hamburger-ové stravování, jsem se s kamarády shodl, že tady si člověk připadá když u Makkudonaldu pojídá své hambágo jako doma v Praze.
Další šikovný zvyk (prý stejně jako v Americe) je, že slevy jsou v obchodech před vánoci, když lidé jsou do nakupování správně nažhaveni a nikoliv až v lednu. Obchodníkům se to v množství prodaného zboží jistě vrátí.
S tím vším kontrastuje fakt, ze vánoce v Japonsku neexistují. Japonce ani nenapadne, ze by měli něco slavit a o vánočních svátcích vyrazí do práce, jako každý jiný den. Japonci jen prostě strašně moc milují nakupování (většinu volného času stráví Japonec v obchodních domech). No a vánoce jsou senzační důvod, proč se věnovat své zálibě s ještě větším nasazením. Důkazem je, že 24.12. jako mávnutím kouzelného proutku zmizí všechna vánoční výzdoba a Japonci se začnou připravovat na opravdový svátek, na příchod nového roku.
Japonská děvčata
Japonská děvčata a vlastně nejenom japonská a dokonce ne jen děvčata.
Předem musím říci, že čas po který jsem odkládal tuto nejpožadovanější kapitolu z japonského života přinesl své ovoce a mohu dnes říci, že jsem hezké děvče v Japonsku viděl. Nebo možná taky jsem si zvykl.
Začnu pořádné zeširoka. Japonskou populaci bych rozdělil podle typů do několika skupin. Jednak to jsou trochu divošsky vypadající Japonci s čínskou, nebo mongolskou krví v žilách. Něco mezi ruským turistou, který přicestoval v teplákách do hotelu a mongolským kočovníkem. Ted mě nepodezírejte, že mezi Japonce podsouvám nějakou národnostní menšinu. Oni to jsou praví typičtí Japonci, kterých určitě není menšina, to jen my je v ulicích Prahy považujeme za Číňany, nebo jiné Asiaty. Pak je tu druhá, méně početná skupina těch Japonců, kteří mi připadají, že vypadají docela evropsky. Ačkoliv to ve skutečnosti bude veliká zásluha americké armády, mám takové zjevy rád. No a konečně třetí skupina Japonců, takových, kteří odpovídají naší představě nejlépe. Doplněk jejich „japonského“ obličeje jsou výborně padnoucí šaty, nebo u pánů stejně dobře střižený oblek. Můj pan profesor jednoznačně patří do této třetí skupiny. Má dokonce v očích něco, co mi trochu připomíná Eskymáky. Takhle nějak si představuji původní obyvatele Japonska (Ainové). Někdy se ho budu muset na to zeptat, ale nejdřív musím zjistit, jestli je to urážka, nebo lichotka.
Všechno, co jsem nyní psal, se týká ve větší míře mužské populace. U děvčat si člověk všímá více detailů. Jako například: “Docela hezká, ale ty nohy jsou křivé trochu moc.“ Nejčastějším důvodem, pro který by Japonky neuspěly v konkurzu na královnu krásy jsou jejich zuby. Musím říci, že vzpomínám na naše socialistické zdravotnictví, kdy rovnátka byla sice vzácnost, ale kdo je opravdu potřeboval je, dostal. Tady není výjimka, že se na vás usmívá hezké děvče, které má dva přední zoubky vytočené o 90o, nebo nějaký zoubek se dokonce zatoulal do druhé řady. Kdo mi nevěří, ať sem běží! Přičítal jsem to skutečnosti, že se zde za zubaře platí, ale kamarád mě přesvědčoval, že důvodem je, že se to zde prý nepovažuje za ošklivé.
To vše platí přirozeně i o Japoncích, ale tam to člověku tolik nevadí. Ze začátku jsem to dokonce vítal, jako rozlišení jednotlivých osob. (Rozpoznat jednotlivé Asiaty je pro nás těžší než Evropany, oni mají přirozeně problémy zase s námi) . Když to shrnu, můj závěr je, že jsou menší, ale zubů mají stejně. Tak se tam prostě nevejdou.
Správné japonské děvče cupitá malými roztomilými krůčky a žvatlá vysokým dětským hláskem. Mimochodem to cupitání je často vidět i u některých mých spolužáku. Jeden můj sympatický kolega ve škole takhle cupitá. Nejdříve si člověk myslí, že neustále pospíchá, ale pak ho předejde „naší“ běžnou chůzí a vidí, že to byl jen dojem.
Další kapitolou je vliv západní kultury. Nejhůře se projevuje na vysokoškolských studentech. Než se Japonec dostane na vysokou školu, zažívá strašné stresující zkoušky, aby se dostal na prestižní školu. Časté jsou i sebevraždy, ale o škole někdy příště. Důsledek je, že vysoká škola se chápe jako jedna veliká dovolená, z které vás už nevyhodí a opožděná puberta se může vyřádit. Vidět Japonce s odbarvenými vlasy, je větší zážitek, než amerického punkáče s červeným přelivem.
Děvčat je jednak na školách mnohem méně, jednak mají více rozumu a takové hlouposti nedělají. Je to jistě důsledek filmů a reklam v televizi. Tam je veliká část vystupujících (tentokrát zase hlavně žen) s obarvenými vlasy a západním zjevem.
Jenže taková hlasatelka má udělaný účes a přeliv tak senzačně, že nepůsobí ani trochu nepřirozeně. V televizi jsou opravdu moc hezká děvčata, ale na ulici je nenajdete. Z toho, že ve většině reklam vystupují buď nejaponci, nebo Japonci, na kterých to není moc vidět, je jasné, že tady je západní zjev v módě.
Závěrem musím říci, že hezké Japonky tu jsou, ale musí se dost hledat. Vůbec bych se nedivil, kdyby hlavní uplatnění pro absolventku FF-UK, obor japanogie, bylo vdát se do Japonska. Pro naše hezká děvčata to nemůže být problém.
Ondřej Velek
