9.5.2010

Dragon Age: Awakening

Datadisk Dragon Age: The Awakening jsem si koupil automaticky. Přes výhrady, které jsem k Dragon Age měl, mě hra upřímně bavila tak představa návratu do tohoto světa se mi jevila jako velmi příjemná kratochvíle.

První dojem byl však - řečeno velmi jemně - hrůzostrašný. Původní hru a datadisk NIC nespojuje. Je to separátní hra jenom na stejném enginu, se stejnou grafikou a identickým fantasy světem, do které si můžete naimportovat JEDNU postavu.

Zapomeň

Je téměř jedno jaké questy jste splnili nebo nesplnili, kde jste byli nebo ne. Jaké předměty jste uškudlili nebo ne. Od původní hry vás datadisk odřízne velmi krutě a jednou provždy. Vezmete si svého hrdinu s vybavením, které měl a "that is". Do původních lokací se nepodíváte, se svojí původní skupinou si nezahrajete (kromě Ohgrena), Bohdana a jeho krámek už nespatříte a o truhle v tábořišti, kterou jste k prasknutí naplnili cenným lootem si můžete nechat jenom zdát.

Nevím jak ostatní, ale tohle je něco, co mě vážně HLUBOCE otrávilo. Pokud mám za něco dlouhodobě utrácet peníze, tak to musí být kontinuální a konzistentní svět. Ve kterém bude vidět mezi jednotlivými částmi pokrok, nějaká vazba a musí se doplňovat. A ne jenom - tady máš pár nových questů, ale jak je jednou začneš hrát, tak zapomeň na všechno, co se událo před tím.

Nemám rád, když mě hra nutí jak ji mám hrát. Nějak jsem Dragon Age rozehrál, vymyslel si partu, snažil jsem se ji smysluplně vybavit - et voilá koupil jsem si datadisk a na všechno můžu zapomenout. Původní souputníci jsou zapomenuti a musíte si obstarat nové. A těch je sakra málo. Tedy alespoň v mém případě. Přibližně 2/3 datadisku jsem odehrál v partičce tří postav - tank, zloděj a mág (moje hlavní postava). Až před koncem jsem dostal k disposici dalšího tanka a úplně na konci dalšího zloděje. Je pravdou, že ostatní mohou mít jinou zkušenost, neb nabírání nových postav se dá ovlivnit jejich přijmutím/odmítnutím (jednoho mága jsem odmítl - ten vážně nešel a další možná minul) a také pořadím v jakém plníte jednotlivé části hlavní příběhové linie.

Jediné štěstí autoři mají, že ve hře je respec (už i oficiálně) tak nemusíte hrát hru s tankem "berserkem", ale můžete si ho přestavit na guardiana. Nebýt této možnosti, tak jsem hru zabalil hned na začátku.

Po úvodní nevraživosti jsem se do hry přeci jenom zabral. Akorát obtížnost jsem musel zvýšit na Nightmare - jinak to byla selanka a to moje skupina byla o dost slabší než v původní hře (tank a tři mágové - dps, debuff, healer). Překousl jsem nemožnost hrát se svojí oblíbenou partičkou a příjemně se bavil. Pořád jsem se nemohl zbavit pocitu vnitřní křivdy, že autoři se mnou nehrají fér, ale bavil jsem se.

Příběh je opět jedno velké klišé, ale je podařeně "materializované" do questů a dialogů. Je zde dokonce naznačená i jistá možnost strategického managmentu (poslat vojáky hlídkovat, nebo stavět hradby, investovat do hradeb apod.) ale zůstala nedotažená.

Patrně díky menšímu prostoru nejsou zde tak podařeně podchycené vztahy mezi postavami. Pokud jsou vůbec nějak naznačeny. Tato část (a nutno říci, že potenciálně velmi zábavná) tu téměř chybí.

Ztracený fanoušek

Závěr je z mojí strany velmi rozpačitý. Datadisk jsem dohrál, u hry jsem se bavil a rozčiloval se jenom přiměřeně a to ještě na začátku. Nicméně - tato série ztratila jednoho fanouška. Z dnešní perspektivy mě nijak neláká se do hry vrátit ve formě datadisku, který bude fungovat na obdobném principu - tu máš nové questy a zapomeň.

27.12.2009

Dragon Age

Kdysi dávno jsem psal recenze počítačových her. Tu a tam jsem se snažil být objektivní a hru představit a ohodnotit podle alespoň trochu odosobněného názoru, který by koreloval s vnímáním hry hráči. Nyní ale již recenze nepíši. Proto ani tento text není recenzí. Je to text starého herního mrzoutského veterána, který bez alespoň povrchní znalosti hry nebude dávat valného smyslu. A budu rýpat do chyb, které se ostatním třeba ani jako chyby nebudou zdát.

Dragon Age je velmi povedena hra, které se podařilo nastavit nehorázná očekávaní. A podle nich ji budu také komentovat. Než však přejdu k cupování chyb, hned na začátku bez mučení přiznám, že je to od doby Wizardry 7/8, Baldur's Gate či Albionu první single player RPG, které mě bavilo. Nebylo to tak bezdeché jako v Albionu ani tak urputné jako ve Wizardry VII. Ale bylo to fajn.

Dragon Age především exceluje formou vyprávění příběhu, která dokáže zaujmout i přesto, že obsah byl 100x přežvýkán v šestákových fantasy knihách i v intimních domácích D&D dobrodružstvích. Zlo, bla bla bla, hrdina chrmly chrmly, tajemný řád, brumly brumly, spojenci, tádydá dy, zrádce, tumtydydou, poprava, láry fáry, reunion, mrmly mrmly, svět je zachráněn.

Nic moc, že? Ale představte si pro toto klišé brilantně opracovaný kabát v podobě perfektně napsaných i nadabovaných dialogů. Neobyčejně uvěřitelně podané vztahy mezi hrdiny. A notnou dávku suchého humoru v různých hláškách.

Já úplně nejsem typ, co si poctivě čte zadání questů, či se probírá tunou rozhovorů, aniž by nepřeskakoval. Kam mi paměť sahá jsem byl dialogy a psanými texty okouzlen naposledy v Albionu a nyní v Dragon Age. Je to neuvěřitelné, ale tyto části jsou nehorázně zábavné a asi nikdy jsem dobrovolně nestrávil tolik času prolézání různých dialogových odpovědí a "povídáním" si s NPC.

Nesmírně lákavá je snaha autorů o zajímavý experiment: Udělat hru, která se hraje skoro jako MMORPG, vytáhne z lidí stejně peněz jako by to onlinovka byla (hodně), ale onlinovka to nebude (nízké náklady).

Pocit z hraní jsem měl častokrát jako v onlajnovce. S tankem se tankuje a provozuje (byť jednoduchý) aggro managment. DPS a ostatní mágstvo provozuje mana managment. Je třeba umět rozeznat mechaniku HOTu a healu, DOTu a DD. DPS musí umět nekrást aggro tanku. A CC (crowd control) rozhoduje jestli bitva bude jednoduchá, nebo složitá. A pull balancuje na rozhraní mezi vítězstvím a wipem. Opravdu jsem si párkrát připadal jako na raidu - kde všichni hráči poslouchají, dávají pozor a spolupracují.

Na druhou stranu v mnoha partiích Dragon Age má očekávání nenaplnilo. Nemám rád hry, které mi přikazují, jak je mám hrát. Dragon Age občas překračuje hranici, kterou jsem schopen a ochoten tolerovat. Příkladem budiž místy vnucený člen vaší skupiny, kterého vám hra v určité části přihraje ať děláte co děláte. Vím, je to důležité pro příběh. Ale to to nešlo udělat nějak decentněji? Proč mám mít v družině postavu kterou neumím hrát a ani nechci hrát? Ještě, že autoři měli dostatek soudnosti a "bitva" u hradeb, kdy dostanete k dispozici skupinku postav, se kterými nehrajete (eg. to neumíte, postavy nejsou řádně vybavené apod.), trvá jenom malou chvilku.

Takových momentů je ve hře více, ale tenhle mě zprudil zdaleka nejvíce. Pokud tedy nepočítám respec. Respektive to, to že ve hře žádný respec (tedy možnost zrušit všechny skilly, vlastnosti na "level 0" a postavu si přetvořit k obrazu svému) není. Skill nebo kouzlo prostě nepoznáte, dokud ho nezahrajete. Sto slovních popisů je k ničemu. A není horšího pocitu, než si slavnostně vybrat kouzlo, a pak zjistit že je nanic, případně, že vás nebaví ho hrát.

Pokud bych nenašel mod, který mi respec do hry přinesl, tak musím říci, že bych hru přestal hrát cca někdy v její třetině. Jsem už stár na to, abych hru prošel na normal s jednou postavou, kde bych důkladně pochopil mechaniku hry a pak si to dal na ostro ještě jednou (nebo dvakrát). Nemám nic proti tomu, aby tato funkce byla ve hře řádně zpoplatněna - ať už questem nebo zlaťáky. Ale určitě tu měla být.

Věcí, která mě rušila po celou dobu hraní - je zvorané ovládání. Chápu, že to tak nemusí připadat všem, ale pokud chcete hru hrát na vyšší obtížnost a vyloženě vás baví mít průběh situace maximálně pod svojí kontrolou, je ovládání na dvě věci.

Začněme tím nejjednodušším. Proč je ve hře tak málo shortcutů? Klávesa pro výběr postavy existuje. Dokonce existuje pár slotů, které pomocí klávesy provedou akci (zakouzlí kouzlo, použijí předmět…). Ale proč neexistuje shortcut, kterým vyberu i cíl kouzla? Alespoň člena družiny? Víte co je za prudu furt dokola buffovat Alistera? Vždyť by proces buffování šel makrem přiřadit na jednu klávesu a bylo by vymalováno.

Jasně, trochu to jde obejít pomocí taktik, ale to je obezlička a nikdy se mi to nepodařilo nastavit k mé úplné spokojenosti.

Když už jsme u taktik, tak tady jsou dva velké problémy. Když hru hraji na normal a taktiky používám k tomu, že si udělám ze hry Diablo a jenom vybírám cíl, tak jsou asi vyhovují. Ale pokud taktiky chci používat jako podporu a ulehčení vlastních strategií, tak selhávají. Kde je event začátek a konec boje? Kde je tlačítko, kterým mohu přepnout u postavy aktivní taktiku? Kde je tlačítko, kterým mohu taktiky en block vypnout a zapnout?

Mezi nepříjemné technické nedostatky řadím i nešťastně implementovanou kameru. Při bojích ve městě se při snaze o pohled shora dolů různě zaráží o stěny či domy. Ani klání s draky pro jejich velikost nejdou tímto způsobem smysluplně zobrazit. Velká škoda.

Hru jsem hrál na hard - ale s mým pečlivým přístupem, kdy postavy v boji ovládám de facto po jednotlivých tazích, byla často obtížnost až dětsky roztomilá. Proč si designéři myslí, že s celou skupinou nakráčím doprostřed místnosti, místo abych pečlivě napulloval? Většinu pastí jsem spustil až když bylo dávno po boji. Případně je spustil Alister, u kterého se napsalo resisted, resisted a bylo vymalováno. Zloděj a jeho odpasťování nebylo vůbec ale vůbec potřeba.

Největším oříškem pro mě byly paradoxně situace, které následovaly po nějakém rozhovoru. Ten, ať si postavičky rozmístíte jak rozmístíte tak animace skupinu zdrcne zase dohromady. A tak jsem začínal souboj často v pozici, kdy tank je obklopen třemi mágy na které útočí zástupy nepřátel.

Velkým zklamáním pro mě byl závěr hry. Jakoby o řád klesla obtížnost. Pokud při čištění či bránění čtvrtí nebudete používat NPC armády, které se vám jinak pletou do pullů či hází firebally hlava nehlava - tak jde o procházku růžovou zahradou.

Závěrečný souboj s Archdemonem byl téměř triviální. Do Alistera jako mého tanka de facto ani nebouchnul. Stačilo ho jenom poctivě buffovat a archdemona trochu debuffovat. Hordy které Archdemon povolal byly k smíchu. Největší problém bylo uhealovat Arla - bylo mi žinantní je nechat umřít. Pochválit naopak musím elfy lukostřelce, kteří byli v boji velmi prospěšní.

Naopak musím pochválit zpracování questů. Věž mágů je vyloženě zdařilá a originální a bylo radostí ji hrát. Velice hezké bylo také zakomponování rozhovorů do questů, které zásadně ovlivňovaly jejich průběh. Poněkud horší to bylo s questy mimo hlavní dějovou linii. Jednak trošku ubylo originality a druhak většinu z nich splníte mimochodem během procházení hlavní dějové linie. Takže to mnoho obsahu navíc není.

Já jsem ve hře strávil cca 65 hodin, prošel jsem podle údajů ve hře 90% obsahu. Prvních 30 hodin jsem byl téměř nadšen. Ke konci - cca od Orzamaru, který jsem procházel jako poslední ze čtyř příběhových linií už jsem spíš pokukoval po konci, abych to měl za sebou a mohl říci, že jsem hru dohrál.

Dragon Age je neobyčejná hra. Přikovat smrtelníka, co single player hru na PC nehrál od roku 2002, na netriviálně dlouhou dobu k PC, je výkon úctyhodný. Škoda jen, že se nevyvarovala místy frustrujících chyb a design hry nebyl o chlup obtížnější s lepší podporou hraní soubojů "na kola".

10.12.2009

Dragon Age: Tips and tricks

Sepsal jsem několik jednoduchých tipů a strategií, které jsem používal ve hře Dragon Age. Všechny platí pro hru na úroveň Hard. Bosse postupně zkouším i na Nightmare - a pocit, že by bylo potřeba něco měnit nemám.

Při pečlivé hře není Dragon Age na Hard nijak zvlášť obtížný. Stačí nelézt bezhlavě do místností, pasti spínat Alistrem a uvědomit si, že mág je RDPS postava které není radno stavět ani blízko draků a už vůbec ne do jednoho hloučku.

Skupina

Genagen - elf, mág
  • Combat Magic
  • Group Heal‎
  • Winter's Grasp
  • Arcane Bolt, Arcane Shield, Staff Focus, Arcane Mastery
  • Flame Blast, Flaming Weapons, Fireball, Inferno
  • Lightning, Shock, Tempest, Chain Lightning
  • Heal, Rejuvenate, Regeneration
  • Mind Blast, Force Field, Telekinetic Weapons, Crushing Prison
  • Mana Drain, Mana Cleanse, Spell Might, Mana Clash
Morrigan
  •  Arcane Bolt, Arcane Shield, Staff Focus, Arcane Mastery
  • Group Heal‎ 
  • Winter's Grasp, Frost Weapons, Cone of Cold, Blizzard 
  • Vulnerability Hex, Affliction Hex, Misdirection Hex, Death Hex 
  • Disorient, Horror, Sleep, Waking Nightmare 
  • Spell Shield, Dispel Magic, Anti-Magic Ward, Anti-Magic Burst 
Wynne 
  • Arcane Bolt, Arcane Shield, Staff Focus, Arcane Mastery 
  • Group Heal‎, Revival, Lifeward, Cleansing Aura
  • Heal, Rejuvenate, Regeneration
  • Glyph of Paralysis, Glyph of Warding, Glyph of Repulsion, Glyph of Neutralization
  • Wisp, Grease, Spellbloom, Stinging Swarm
  • Heroic Offense, Heroic Aura, Heroic Defense 
Alister 
  • War Cry, Rally, Motivate, Superiority
  • Righteous Strike, Cleanse Area, Mental Fortress, Holy Smite 
  • Powerful, Threaten, Bravery, Death Blow 
  • Precise Striking, Taunt 
  • Shield Defense, Shield Balance, Shield Wall, Shield Expertise 
  • Shield Block, Shield Cover, Shield Tactics, Shield Mastery

Skilly

  • Moji všichni mágové měli komplet Combat Training. Main char kromě kompletní Coercion na lvl 20 měl ještě 3 lvl Survival. Zbytek je úplně lhostejý. Jed ani pasti jsem nepoužíval, stejně jako herbalism. 

Vybavení

Alister
  • Jako v každé správné hře, veškeré peníze do vybavení zahučí do tanka 
  • Wade's Superior Dragonbone Plate Armor 
  • Helm of Honnleath v závěru nahrazená Corruption
  • The Spellward (Bohdan)
  • Lifegiver (Garin), +20% to all elemental resistance
  • The Veshialle (Bohdan)
Ostatní
  • Jestli vám zbudou peníze, tak můžete koupit cokoliv. Ale pro skupinu mágů to není až tak důležité. Potěchou vám budiž silný tank a zábavná možnost házet na Alistera Fireball či Inferno, aniž by mu to rozhodilo sandál.

Strategie

  • Hra s touto skupinou je poměrně jednoduchá. MainChar je postaven jako dps mág s trochou healu, který je schopen nosit Wade's Superior Dragonscale Armor (fatigue -1). Nejsilnějším kouzlem je Crushing Prison. Permanentně má zapnuté Flaming Weapons, Spell Might. 
  • Morrigan je postavená jako debuffer a cc. Řada hexů je velmi silná, stejně jako Waking Nightmare. Dispell magic nejsou kouzla, která budete používat permanentně, ale jsou velmi účinná v případě AOE dotů. Blizzard se skvěle doplňuje Infernem, které kouzlí Mainchar. Neustále má nahozené Frost Weapons.
  • Wynne je buffer a healer. Heroic Offense a Heroic Defensejsou neustále na Alisterovi. Řada glyphů je velmi silná a velmi zábavná. V místnosti rozpouta inferno a do dveří dát Glyph of Repulsion sice není žádná "rocket science", ale ducha to rozhodně pozvedne a potěší.
  • Tři mágové mají také slušný RDPS autoattack - stačí zaměřit tři kouzelné hole a kochat se bitevní vřavou.
  • Alister je tank, který na nic nepotřebuje "manu". Většina jeho abilit je přísně pasivních. Jediné techniky co hraje je Taunt, War cry a Holy Smite. Permanentně má zapnuté všechny defenzivní bonusy. Rally jsem víceméně vůbec nepoužíval.
Flemeth
  • Pro mojí skupinu obtížnější oříšek. Chyběl mi můj oblíbený debuffer. Nicméně, pokud nelezete kromě tanka Flemeth do tlamy, jediným problémem může být uhealovat tanka po čas co je žmoulán drakem v jeho ústech. 
Archdemon
  • Jednodušší souboj než se zdá. 
  • Doporučuji netaktizovat a neblbnou s balistama ani s nějak složitým rozestavováním 
  • Povolejte lučištníky a zjistíte, že velkou část dmg dokáží zvládnout NPC 
  • Oproti kalsickým pravidlů - tři mágy nechat pohromadě. Alisterem tankovat draka a zmasakrovat žluté addy.
  • Archdeamon je vpodstatě s rezisty co měl Alister úplně bezzubý. S dvěma hexy navíc by neublížil ani mouše. 

Odemykání, pasti 

  • Pro žádný klíčový okamžik není potřeba mít v partě zloděje. Odpasťovat může Alister s vysokými rezisty bez větších problémů. Odemykání truhel je jenom činnost výdělečná, která ale také přináší nemálo expů.

8.10.2009

Hudební konzerva

S přibývajícím věkem zjišťuji stále více a více, že můj hudební vkus se dramaticky mění. I když "mění" není možná to správné slovo. "Zraje" bude lepší. Alespoň pro moje ego, protože naznačuje pozitivní kvalitativní posun.

Proto jsem se rozhodl, že si udělám takové menší cvičení. Vytvořím konzervu svého hudebního nazírání v podobě deseti nahrávek, které k dnešnímu datu považuji v mé hudební sbírce za klíčové.


Max Bruch: Koncert pro housle a orchestr č. 1 g moll, op. 26

První místo je jasné a nikým neohrožované. Geniální hudba v kongeniální interpretaci našeho nejlepšího houslisty Josefa Suka. Tohle cd miluji. Pouštím si ho ve chvílích nejtěžších, kdy vysoké tóny houslí mi provádí resekci těch částí mozku, které nejvíce bolí.

Obal připomíná spíše teleshoppingovou akci kupte si jedno cd s vážnou hudbou a my vám přidáme 10 dalších, jež se vyznačují neposlouchatelným a plochým zvukem. Opak je ale pravdou - nahrávka je technicky až nečekaně kvalitní.


Nahrávku z uvedeného alba jsem nenašel - tak alespoň ukázka v jiné interpretaci.

Nick Cave: No More Shall We Part

Nick Cave ani jeho melody boys (Grinderman, Bad seeds) nejsou žádní hudební mágové vyznačující se technickou brilancí a brizantním zvukem. Jde spíše o hudebníky srdcem než tělem, kteří techniku rádi vymění za překvapení, jak že to dneska vlastně zahrají.

Hudba stojí a padá na frontmanovi - jehož texty a charisma dělají z jeho písní pro mě nezapomenutelný zážitek. Zvláště, když se bolestně dotýkají témat, z nichž některá jsou mi bližší, než bych si sám přál.



Jako ukázku dávám píseň Hallelujah v živém provedení. Na začátku je krátký rozhovor s Nickem.

Nick Cave: Abattoir blues

Koncertní projekt, jehož jedinou chybou bylo, že minul naši republiku. Skladbu Breathless mám ve zvyku si pouštět vždy, když mě něco v práci extrémně nepotěší. Naštěstí se tahle skladba hned tak neoposlouchá.

U všech Cavových písní jsou slova extrémně důležitá. U skladby Breathless dvojnásobně doporučuji se do textu zaposlouchat - je to jedna z nejlibozvučnějších anglických básní, které znám.


Uchylný klip skladby Breathless byl z youtube stažen - tak nahrazuji neméně úchylnou performací. Nahrávka je ve studiovém aranžmá.

Wolfgang Amadeus Mozart: Requiem D-moll

Leonard Bernstein toto unikátní nastudování věnoval své zesnulé manželce - a věřte nevěřte, je to cítit z každého taktu. Nebo si to alespoň nalhávám.

Skladba je dnes trochu zprofanovaná - alespoň v Praze, kde se z ní stává "turistický" trhák, na který jsou lidé loveni prapodivnými existencemi v rádoby rokokových kostýmech. Nenechte se ale oklamat. Dejte ji šanci v co možná nejlepším provedení.

Nahrávka Deutsche Grammophon je technicky na výši i přes své relativní stáří.


Nenašel jsem originálni Bernsteinovo provedení - nicméně ukázka je z velmi zdařilého playlistu, ve kterém můžete najít kompletní skladbu.

Queen: Innuendo

Innuendo byla první nahrávka z jiného žánru než byla vážná hudba nebo folková dumka, již se dostalo té cti usídlit se v mé hudební sbírce. Mám na ní rád hudební pestrost (třeba hned v první skladbě), pěvecké charisma a samozřejmě závěrečnou píseň Show must go on.

Hodně mě na tomto cd mrzí velmi plytký mastering.


Za trochu sentimemntu netřeba se stydět.

Antoním Dvořák: Piano Quintet in A major, Op 81

Toto cd je jedním z připomínek mého temného já. Ukradl jsem ji. Až tak mě skladba pro poměrně atypické obsazení smyčcovým kvartetem a pianem zasáhla. Moji omluvou budiž snad jenom to, že jsem ji zcizil svému otci, což se lze snad nazvat dlouhodobou zápůjčkou. A pak že hudba může činit lidi lepšími.

Nahrávka je výborná. Interpretace na úrovni a o kvalitě skladby netřeba spekulovat.


Nahrávku s Kociánovým kvartetem jsem nenašel. Vůbec s touto skladbou je to na youtube složité - většina nalezených je technicky neposlouchatelná. Tohle je nejlepší, co jsem našel.

Zuzana Navarová: Barvy všecky

Z mého folkového období mi zbyly toliko dvě jistoty, ke kterým se vracím. Jablkoň a Zuzana Navarová. Její poslední cd Barvy všecky mám rád. Je velmi civilní, uměřené a na nic si nehraje.

Navíc mi vždy bude připomínat jak jsem nešťastně minul její poslední koncert, po kterém záhy zemřela.



Jan Dismas Zelenka: Magnificat in D

Baroko jako architektonický styl z duše nenávidím. O tom, jak barokem jsme v Praze dokázali zničit tolik krásných gotických prostor - jsem ochoten diskutovat dlouhé hodiny.

Naproti tomu miluji barokní hudbu. Jan Dismas Zelenka je pozapomenuty český skladatel vrcholného baroka, jež je dnes po zasluze pomalu objevován.



Dawid Bowie: Reality

Velké překvapení. Moje manželka mě vzala na koncert Davida Bowieho na Spartu. Dodnes si pamatuji dvě věci. Málem jsem se tam popral s jedním kuřákem, jež mi foukal kouř pod nos (nakonec si odsedl) a na neuvěřitelnou kvalitu jak zvukovou, tak hudební - pána, kterého jsem před tím vůbec neznal. Výborně nazvučená aréna, která se snad ani dobře nazvučit nedá. Technicky brilantní doprovodná kapela a jeden z nejlepších "rockových" pěveckých výkonů, jež jsem kdy slyšel. Když uvážíme, že Bowie právě při koncertě přecházel infarkt - klobouk dolů.

Ke zkoumání jeho nahrávek pak už byl jenom kousek. Reality mě oslovuje nejvíc. Zvuková pestrost, bezchybný pěvecky výkon a velmi zdařilé texty.


jakko ukazku jsem vybral moji nejoblíbenější skladbu z alba: Fall dogs bombs the moon


Prší déšť

Upřímně - lidovou hudbu nemusím. Ale co z ní dokáže vykřesat jazzový pianista Emil Viklický, cymbalistka Zuzana Lapčíková a houslista Jiří Pavlica je neskutečné. Imaginace interpretů je bezbřehá až se jeden diví, co všechno se dá v jednoduchých hudebních motivech najít za poklady.

BTW Nepodařilo se mi najít jakoukoliv ukázku z tohoto alba.

13.9.2009

Světáci na tatami

Zpocené tváře, koncentrace a upřený pohled probíjející se protivníkovým čelem rychlostí sbíječky vrnící v rukou zdatného stachanovce. Pak rychlá série, lidským okem takřka nepostřehnutelných, pohybů a padouch za zvuku praskajících kostí a zurčivého kolotání mnohočetně přerušeného krevního oběhu klesá v prach arény. Pak následuje jen úlevné oddechnutí a závěrečné titulky, ve kterých se blýskají jména hvězd akčních velkofilmů.


Zatímco ženská část publika jihne nad romantickým poselstvím shlédnutého dramatu, tak v mužské části diváctva se probudí klukovská touha po dobrodružstvích. "Být tak nejvyšším zasvěcencem školy kung-fu: Rozkvetlého švestkového kvítečku. To by bylo NĚCO. To by se to žádalo o přidání platu. A jak že ono to vlastně bylo? Prudký výkop vedený vysoko nad hlavu a…" A pak jen houkání sanitky a bolest v tříslech signalizují, že něco není úplně v pořádku. Je totiž třeba uchopit celou situaci z druhého konce - vypravit se za odborníky.

Avšak i ostřílený světák kalibru našich pravidelných čtenářů se v neznámém prostředí, kde žíněnce se říká tatami a tělocvičně dojo, může cítit lehce nesvůj. Celkový pocit nejistoty pak mohou umocňovat kolem se míhající podivně oděné postavy pokročilejších cvičenců. Také svérázná kantiléna neznámých výkřiků podbarvená rytmickým dusotem dopadajících těl mysli na klidu nepřidá. Těmto nepříjemným pocitům však lze poměrně snadno předejít lehkou "předstartovní" teoretickou přípravou.

Existují v zásadě dva základní směry studia bojových umění. Prvním z nich je přístup sportovní. Typickými představiteli jsou sportovní karate a sportovní judo. Adepti těchto bojových umění jsou většinou ambiciózní a povahy soutěživé. Proto kompletně podřizují trénink sportovním cílům.

Ovšem člověk s duší světoběžníka je většinou povahy klidné a jeho zkušenosti a rozhled ho oprostí od neustálého soupeření a dokazování si kdo je na světě "nejkrásnější a nejšikovnější". Proto si pravděpodobně zvolí klidnější a v zásadě i tradičnější formu studia bojových umění. Charakteristickými reprezentanty tohoto směru studia je kupříkladu Aikido a Tai-Chi.

Po tomto úvodním dilematu, které každý musí uvážit dle svého naturelu, přichází krok neméně důležitý - výběr školy. Po roce 1989 se u nás objevila celá řada škol bojových umění - a to od velice tristních pokusů vydělat na vzrůstajícím zájmu něco peněz až po vysoce kvalitní oddíly, které nezřídka vedli mistři z cizích zemí (Francie, Švýcarsko, Čína, Japonsko atd.). Dnes, po téměř deseti letech, se situace na trhu škol bojových umění ustálila. Ti nejopovážlivější neumětelové své podnikání byli nuceni pověsit na hřebík, a tak možnost natrefení na nějaký vysloveně slabý oddíl je dnes minimální. I když jistá dávka obezřetnosti je nezbytná i dnes.

Nejlepším způsobem, jak si vybrat to pravé dojo, je po troše teoretického pídění sbalit tepláky do ranečku, sebrat odvahu, umýt si nohy (na tatami se vstupuje zásadně bosky) a jít si na trénink zacvičit. Ve většině škol je několik prvních tréninků zdarma, takže se není třeba obávat nějaké zbytečné investice.

Na trénink, alespoň ten první, je velmi vhodné přijít včas. To znamená dorazit do doja alespoň o deset minut dříve, aby bylo možno beze stresu vypátrat šatnu a převléci se do cvičebního před začátkem vlastního tréninku. Jako cvičební úbor do začátku dobře poslouží například tepláky. Ovšem s dlouhými nohavicemi a nejlépe i s dlouhým rukávem. Pokud ve cvičení naleznete zalíbení, je velmi praktické pořídit si po čase vhodnější cvičební úbor, kterým je, například u bojových umění pocházejících z Japonska, kimono.

Nyní konečně může přijít ona toužebně očekávaná chvíle: pěstěná nožka světáka která dusala prach Karákoramské pouště a vychutnávala chlad mramorové podlahy největších světových kasin může poprvé vstoupit na tatami. Trocha nejistoty je na místě i u světáka, neboť valná část tréninku je provázena určitými rituály, které začátečník nemůže znát. Navíc se často v každé škole maličko odlišují. Přesto lze vypozorovat několik společných rysů. Každý trénink začíná nástupem. Cvičenci se posadí do jedné řady na paty (tomuto "posezu" se japonsky říká seiza) na tatami a úklonou vzdají hold nejprve zakladateli toho kterého bojového umění a posléze stejnou úklonou pozdraví učitele. Není na tom nic složitého, jen je třeba si pamatovat, že v řadě se sedí podle určitého pravidla. Zcela vpravo mají vyhrazené místo nejpokročilejší žáci (většinou je lze identifikovat podle černých pásků, jimiž mají přepásáno kimono). Logicky pak zcela vlevo sedí úplní začátečníci. Tam bude pro tentokrát i vaše místo. Na závěr celé lekce, se celý postup zopakuje.

V průběhu vlastního tréninku je jen třeba se držet pokynů učitele a uvědomit si, že je naprosto normální na prvních hodinách se cítit zmateně a v podstatě ničemu nerozumět. Studium bojových umění není nic snadného a chce to trochu trpělivosti. Dobrou cestou jak ze zmatku prvních lekcí ven, je napodobování pokročilejších cvičenců.

Po zdárném ukončení cvičební lekce však trénink nekončí. Je ho třeba patřičně rozebrat a zhodnotit. Většinou se tak děje nad sklenicí nějakého chutného iontového nápoje (ve většině případů se používá pivo) v některém z blízkých výčepů. Proto je třeba počítat s tím, že se někdy (především v pátek) může trénink bojových umění řádně protáhnout. Bojová umění se zkrátka cvičí především pro radost. A pokud ze svého cvičení radost mít budete, jste u cíle: "Našli jste si to SVOJE dojo."

Článek byl před drahnou dobou (cca v roce 1999) otištěn v časopise Reflex v rubrice:"Světáci na ..."

30.8.2009

Cesta do Japonska Ondřeje Velka 5/8: Vánoce a japonské dívky

Předvánoční čas v Japonsku

Že na člověka čeká nějaká zrada, začne člověk tušit někdy začátkem listopadu. V obchodech se začne objevovat vánoční výzdoba, začnou vyhrávat vánoční koledy a zákazníky lákat vánoční slevy. Přitom pokud se den vyvede, teploměr ukazuje až kolem 25oC. Člověk si říká, co to ti Japonci v létě vyvádí! Ale do podvědomí se začne vkrádat myšlenka, že vnitřní hodiny (nebo spíše kalendář) zde nemusí zrovna nejlépe fungovat.


První dva prosincové týdny jsou spolu s obdobím, kdy kvetou sakury ty nejkrásnější. Stromy začnou měnit barvu listů od všech možných odstínu žluté a oranžové až po sytě rudou. Byly jsme tou dobou na školním výletě v Kamakuře se podívat na 11,4 metru vysokého a 850 tun těžkého „Daibucu“ - Velkého Budhu. V zahradě kolem byl tak krásný japonsky javor s temně rudými listy, že pokud bych měl poslední poličko filmu ve svém fotoaparátu, Daibucu by měl prostě smůlu a vznikla by další kýčovitě-krásná pohlednice. Mimochodem blahosklonný Budha by se na mě za to jistě nezlobil, s klidem hodným své velikosti, nechává zvědavé návštěvníky vstoupit do svého břicha, aby si šáhli na sluncem rozpálenou bronzovou polovinu jeho těla. Tento masiv kovu uvnitř hřeje, jako rozpálená kamna. Oproti druhé polovině, která je ve stínu a je ledově studená. V parku kolem si hrají veverky, které jistě už dávno nepatří mezi divoká zvířátka. Lidé jim kupují ve stáncích oříšky a veverky si je berou z natažené dlaně.

Pak jsem se šel podívat na pláž. Poprvé jsem viděl japonské moře. Každý námořník vám potvrdí, že každé moře má jinou barvu. Středozemní moře průhlednou, tyrkysově modrou, černé moře slaně tmavě modrou až dočerna. Japonské moře je takové zkaleně zelené, ale ještě se známe příliš málo, abych mu zcela porozuměl. Na písčitě pláži jsem se díval na veliké mořské racky a otužilé prosincové surfaře. No, úplná předvánoční idylka.

Nicméně příjemné jsou ty koledy a výzdoba. Ačkoliv jsou americky slabomyslné a kýčovité (zpívající stromečky, atd.), člověk to v Japonsku vnímá s mnohem větším porozuměním. Mimochodem, já veliký odpůrce úpadkového amerického hamburger-ové stravování, jsem se s kamarády shodl, že tady si člověk připadá když u Makkudonaldu pojídá své hambágo jako doma v Praze.

Další šikovný zvyk (prý stejně jako v Americe) je, že slevy jsou v obchodech před vánoci, když lidé jsou do nakupování správně nažhaveni a nikoliv až v lednu. Obchodníkům se to v množství prodaného zboží jistě vrátí.

S tím vším kontrastuje fakt, ze vánoce v Japonsku neexistují. Japonce ani nenapadne, ze by měli něco slavit a o vánočních svátcích vyrazí do práce, jako každý jiný den. Japonci jen prostě strašně moc milují nakupování (většinu volného času stráví Japonec v obchodních domech). No a vánoce jsou senzační důvod, proč se věnovat své zálibě s ještě větším nasazením. Důkazem je, že 24.12. jako mávnutím kouzelného proutku zmizí všechna vánoční výzdoba a Japonci se začnou připravovat na opravdový svátek, na příchod nového roku.

Japonská děvčata

Japonská děvčata a vlastně nejenom japonská a dokonce ne jen děvčata.
Předem musím říci, že čas po který jsem odkládal tuto nejpožadovanější kapitolu z japonského života přinesl své ovoce a mohu dnes říci, že jsem hezké děvče v Japonsku viděl. Nebo možná taky jsem si zvykl.

Začnu pořádné zeširoka. Japonskou populaci bych rozdělil podle typů do několika skupin. Jednak to jsou trochu divošsky vypadající Japonci s čínskou, nebo mongolskou krví v žilách. Něco mezi ruským turistou, který přicestoval v teplákách do hotelu a mongolským kočovníkem. Ted mě nepodezírejte, že mezi Japonce podsouvám nějakou národnostní menšinu. Oni to jsou praví typičtí Japonci, kterých určitě není menšina, to jen my je v ulicích Prahy považujeme za Číňany, nebo jiné Asiaty. Pak je tu druhá, méně početná skupina těch Japonců, kteří mi připadají, že vypadají docela evropsky. Ačkoliv to ve skutečnosti bude veliká zásluha americké armády, mám takové zjevy rád. No a konečně třetí skupina Japonců, takových, kteří odpovídají naší představě nejlépe. Doplněk jejich „japonského“ obličeje jsou výborně padnoucí šaty, nebo u pánů stejně dobře střižený oblek. Můj pan profesor jednoznačně patří do této třetí skupiny. Má dokonce v očích něco, co mi trochu připomíná Eskymáky. Takhle nějak si představuji původní obyvatele Japonska (Ainové). Někdy se ho budu muset na to zeptat, ale nejdřív musím zjistit, jestli je to urážka, nebo lichotka.

Všechno, co jsem nyní psal, se týká ve větší míře mužské populace. U děvčat si člověk všímá více detailů. Jako například: “Docela hezká, ale ty nohy jsou křivé trochu moc.“ Nejčastějším důvodem, pro který by Japonky neuspěly v konkurzu na královnu krásy jsou jejich zuby. Musím říci, že vzpomínám na naše socialistické zdravotnictví, kdy rovnátka byla sice vzácnost, ale kdo je opravdu potřeboval je, dostal. Tady není výjimka, že se na vás usmívá hezké děvče, které má dva přední zoubky vytočené o 90o, nebo nějaký zoubek se dokonce zatoulal do druhé řady. Kdo mi nevěří, ať sem běží! Přičítal jsem to skutečnosti, že se zde za zubaře platí, ale kamarád mě přesvědčoval, že důvodem je, že se to zde prý nepovažuje za ošklivé.

To vše platí přirozeně i o Japoncích, ale tam to člověku tolik nevadí. Ze začátku jsem to dokonce vítal, jako rozlišení jednotlivých osob. (Rozpoznat jednotlivé Asiaty je pro nás těžší než Evropany, oni mají přirozeně problémy zase s námi) . Když to shrnu, můj závěr je, že jsou menší, ale zubů mají stejně. Tak se tam prostě nevejdou.

Správné japonské děvče cupitá malými roztomilými krůčky a žvatlá vysokým dětským hláskem. Mimochodem to cupitání je často vidět i u některých mých spolužáku. Jeden můj sympatický kolega ve škole takhle cupitá. Nejdříve si člověk myslí, že neustále pospíchá, ale pak ho předejde „naší“ běžnou chůzí a vidí, že to byl jen dojem.

Další kapitolou je vliv západní kultury. Nejhůře se projevuje na vysokoškolských studentech. Než se Japonec dostane na vysokou školu, zažívá strašné stresující zkoušky, aby se dostal na prestižní školu. Časté jsou i sebevraždy, ale o škole někdy příště. Důsledek je, že vysoká škola se chápe jako jedna veliká dovolená, z které vás už nevyhodí a opožděná puberta se může vyřádit. Vidět Japonce s odbarvenými vlasy, je větší zážitek, než amerického punkáče s červeným přelivem.

Děvčat je jednak na školách mnohem méně, jednak mají více rozumu a takové hlouposti nedělají. Je to jistě důsledek filmů a reklam v televizi. Tam je veliká část vystupujících (tentokrát zase hlavně žen) s obarvenými vlasy a západním zjevem.

Jenže taková hlasatelka má udělaný účes a přeliv tak senzačně, že nepůsobí ani trochu nepřirozeně. V televizi jsou opravdu moc hezká děvčata, ale na ulici je nenajdete. Z toho, že ve většině reklam vystupují buď nejaponci, nebo Japonci, na kterých to není moc vidět, je jasné, že tady je západní zjev v módě.

Závěrem musím říci, že hezké Japonky tu jsou, ale musí se dost hledat. Vůbec bych se nedivil, kdyby hlavní uplatnění pro absolventku FF-UK, obor japanogie, bylo vdát se do Japonska. Pro naše hezká děvčata to nemůže být problém.

Ondřej Velek

27.8.2009

Věda žije

V základním výzkumu (lze-li tak nazvat postgraduální studium) jsem se snažil pracovat téměř tři roky. Nakonec jsem to vzdal, byť duší se stále cítím býti badatelem. Důvodů bylo několik - neporozumění s vedoucím postgraduálního studia, zdravotní problémy a pocit marnosti.

Marnost nad marnost, všechno je marnost

Odhlédnu-li od toho, zda základní výzkum má v IT vůbec místo, tak moje pochyby byly hlavně o efektivitě. Půlku času člověk strávil generováním grantových přihlášek, prací na fakultě a druhou obstaráním si obživy. A po večerech si mohl bádat.

Za mých časů bylo stipendium 30.000,- Kč ROČNĚ s úvazkem 7 hodin práce na univerzitě denně, do kterého se více méně nepočítal výzkum. Šlo o vedení cvičení, přednášek pomoc katedře (DTP skript apod.).

Když už se mi povedl napsat paper na úrovni, se kterou jsem mohl být jakž takž spokojený, přišla na řadu další taškařice. Publish or perish. Generování příspěvků na konference. Příspěvky se sice nesmí opakovat, ale sil na tvorbu nejkvalitnějších poznatků, jakých je člověk schopen se nedostává. Takže když už se na něco přijde co dává smysl, rozmělní se to do různě pojmenovaných prací, které nakonec říkají vlastně skoro totéž.

Pro mě nejsilnějším momentem proč jsem se rozhodl se svojí badatelskou kariérou skončit byl fakt, že když jsem se ohlédl za svými výsledky tak jsem zjistil, že to co z mé práce dávalo alespoň trochu smysl, bych při dostatku času zvládl za půl roku a ne za dva a půl roku.

Efektivita

V základním výzkumu je efektivita těžko měřitelná až chimerická metrika. No metrika. Myslím, že problém je v tom, že takovou metriku v podstatě nejde definovat. Přesto kdybyste se mě zeptali, jaký problém jsem měl já, tak bych řekl - základní výzkum, tak jak jsem ho poznal, mě otrávil tím, jak hrozně neefektivní byl.

Má tedy základní výzkum smysl? Má. I přesto že v systému je určitě celá řada lidí, kteří si z něj dělají sociální definitivu, že se publikují práce nevalného významu a i ti nejschopnější jsou díky grantovému a hodnotícímu systému nuceni trávit nesmyslně velké úsilí až ponižující pakoškou.

O tomto tématu se právě teď hodně diskutuje. Proč základní výzkum ano, proč ne. Jestli je potřeba, jestli je kvalitní, kdy přinese nějaký výsledek. Nebudu přikládat své polénko do této diskuse - neboť jsou určitě kvalifikovanější lidé, kteří mu na rozdíl ode mě rozumí do hloubky.

Chtěl bych spíš připomenout jiný aspekt, který jsem neslyšel zaznít ani v tisku ani na demonstracích, kterých jsem se zúčastnil. Podle mě základní výzkum je důležitý i proto, že nás učí myslet. A nemyslím tím jenom vědce. Myslím nás všechny. Celou společnost.

Obecné povědomí o vědecké metodologii, co je to věda a co věda není - je v naší společnosti mizivé. A když si uvědomíme rozmach kreacionizmu či inteligentního designu v USA, tak je zřejmé, že v tom nejsme sami.

A z toho plyne moje hlavní obava.

Potlačíme základní výzkum a zapomeneme myslet.